Sbohem, budeš mi chybět.
Jako zapřisáhlý automobilový nadšenec, přicházím takřka denně do situací, kdy se naprosto nadchnu pro nějaký vůz exotičtějšího vzezření, ale kdykoli se pokusím si o něm poklábosit s některých z mých přátel, setkávám se s nepochopením. To hlavně z důvodu, že většina Čechů si pod pojmem „auto“ představí klasickou oktávii. Jediné exotické značky vozů, které mají více vryté do podvědomí jsou Ferrari, Porsche a Lamborghini (které stejně 80% lidí vysloví jako „Lambordžíny“). Ovšem pokud vedle sebe postavíte například Gallardo, 458 a Caymana stejné barvy se zakrytými emblémy výrobců, kolik lidí doopravdy dokáže určit který vůz je který? Budeme rádi, pokud tento úkol zvládne správně polovina z dotazovaných. Proč se ale o tomto fenoménu neznalosti superaut vůbec tolik rozepisuji?
To proto, že bych zde rád připomenul snad jedinou automobilku, která vytvořila tak legendární automobil, že po zaslechnutí jeho jména nezůstane chladný ani člověk, který v životě poznal jen svou Felicii 1.3 z devadesátých let.
Tím výrobcem, o které mluvím, je německo-francouzský podnik s historií psanou benzínem, spálenými pneumatikami a hlavně zlatem. Automobilka, kterou hrdě reprezentovala i česká závodnice Eliška Junková. Teď již každý víte, že není řeč o nikom jiném než o společnosti Bugatti. Tím vozem, jenž bych v tomto zamyšlení rád vyzdvihl, je automobil, který se jednou pro vždy zapsal do dějin jako nejrychlejší produkční vůz naší doby. Jako ten, který zbořil hranice nemožného a vydal se tam, čeho se ostatní báli a považovali to za nemožné. Myslím, že tento popis přesně vystihuje to, co my všichni známe pod oním magickým slovem – VEYRON.
A jak se vlastně zrodila tato legenda? Pojďme si společně projít ve stručnosti historii tohoto do jisté míry až uměleckého díla.
Již jsem se zmínil o záviděníhodné historii Bugatti. Ale v devadesátých letech automobilka rozhodně neměla na růžích ustláno. Vzmítala se ve finančních problémech jako kapr v kádi před Tescem. Z těchto potíží se společnost dostala až díky záchrannému lanu v podobě odkoupení koncernem VW v roce 1998. Krátce po tomto odkupu zástupci VW přišli s myšlenkou, že zašlou slávu Bugatti pomůže obnovit pouze supersport, který předčí všechny vozy, které se do té doby vyráběly. Dokonce se nechali slyšet, že postaví vůz, který bude mít výkon rovných 1000 koní. Po tomto prohlášení se jim nedostalo podpory. Ba naopak! Téměř celý automobilový svět se jim vysmál do obličeje a považoval je za lháře a snílky. Dokonce i slavná moderátorská trojice Jeremy Clarckson, Richard Hammond a James May prohlásili, že je to holé bláznovství, a že si do auta, co má 1000 koní v životě nesednou. To naštěstí inženýry v Molsheimu neodradilo a dál pilně pracovali na projektu, který s sebou nesl tolik překážek a potíží. Je vlastně až nepochopitelné, že se nenechali odradit. Zde je krátký výčet problémů, které se při jeho stavbě vyskytly.
Jako srdce vozu byl zvolen mohutný šestnáctiválec o obsahu těžko představitelných 8 litrů s válci umístěnými W. Ovšem ani taková pohonná jednotka nedosahoval výkonu 1000 koní, proto byl opatřen dvěma obrovskými turbodmychadly. To se ale ukázalo jako stále příliš málo, proto byla přidána ještě další dvě turba. Inženýři konečně dosáhli kýženého výkonu. Přišla ale další potíž. Motor totiž nebyl na takový výkon dostatečně odolný a během chodu se začal tavit blok motoru. Po vyřešení všech motorových problému byl zjištěn další problém. Žádné pneumatiky na světě totiž nedokázaly přenést takový obrovský výkon. Bylo proto osloveno italské Pirelli pro vytvoření zcela nové směsi a konstrukce pneumatik.
