Gumbalkan deník z cest, únik benzínu a spaní v salaši

Po probuzení na dně vyschlé přehrady jsme stejně jako každý předešlý den nějaký čas strávili "pod autem". Tentokrát jsme ale neopravovali, nýbrž jen upravovali. Wimbledon lift na našem BMW se natolik osvědčil, že jsme se rozhodli poskytnout stejný tuning též spřízněné Fabii.

Když bylo hotovo, vyrazili jsme směrem k nedalekým vodopádům. Od nich nás čekal dlouhý přejezd podle map po asfaltové horské silnici. Avšak horská silnice byla staveništěm, na kterém tu pracovali a tu zas odpočívali stavební dělníci. Být to u nás, silnice by byla regulérně uzavřena. Co ale platí pro Čechy, to neplatí pro Rumunsko. Ve svých vozech jsme stoupali chvíli po asfaltu, tu po blátě a chvíli po ostrém štěrku. Občas nám bagr uhnul, jindy jen přizvedl rameno a my ho podjížděli. Při pomalém průjezdu staveništěm se nám zdálo, že cítíme benzín. Z preventivních důvodů jsme raději zastavili na nejbližším odpočívadle (odbočce do lesa) a zjišťovali, co se děje.

Dělo se to pomalu nejhorší, co mohlo. Ač jsme palivový filtr zakryli plechem, neustálé rány ho zmáčkly a on praskl. Ztráta benzínu byla tak velká, že nemělo smysl pokračovat , a tak se šlo opravovat na místě. Co čert nechtěl, v onen okamžik začala velká průtrž mračen, což opravování značně znepříjemnilo. Naštěstí pro tyto případy jsme byli vybaveni slušivými pracovními oděvy. Dobré dílo se podařilo, uštípnutý filtr jsme nahradili kusem hadičky a mohlo se jet dál.

Z důvodu velkého zpoždění jsme se rozhodli pár checkpointů vynechat a zamířit k vysílači, který se nacházel o 200 výškových metrů výše, než je vrchol naší nejvyšší hory. Již horské asfaltky po cestě k vysílači nabízely zábavné svezení a krásné výhledy. Zbývalo nám posledních 17 km k vysílači a navigace nám tvrdila, že bychom v cíli měli být za necelých 20 minut. Sjíždíme tedy z hlavní silnice na vedlejší. Avšak vedlejší silnice, ačkoliv byl osazena dopravními značkami, se jako silnice nedala označit ani v nejdivočejším snu. Cesta byla směsicí rozdrceného betonu, hrubého štěrku a hlubokých děr. Navigace nám tvrdila, že máme jet 90 km/h, ale cokoli nad 25 km/h se jevilo jako nesmyslný hazard, který mohl skončit fatálním poškozením vozu.

Čím výše jsme stoupali, tím překvapivě lepší cesta byla. Ostré kusy betonu a díry ve velkém nahradil hrubý štěrk, kde se naše BMW cítilo jako ryba ve vodě. Projíždět serpentiny byla vyloženě radost. Vracečky o téměř 180° se na štěrku daly příhodně bokem, což nám způsobovalo až dětinskost radost. Po hodině stoupání jsme minuli opuštěnou salaš a od vrcholu s vysílačem nás dělilo už jen pár stovek metrů.

Konečně na vrcholu. Zpoza volantu to nebylo moc znát, ale panoval zde takový silný vítr, že jsme se do dveří od vozu museli zapřít vší silou, abychom je dokázali otevřít. Ač výhled do okolí byl až dechberoucí, bylo zde tak nevlídně, že jsme po chvíli skočili zpět do vozů a sjeli kousek níž k opuštěné salaši. V jejím sousedství bylo závětří a pramenila zde čistá voda. Zde jsme se utábořili a plánovali zítřejší trasu.

S naším dobrodružstvím nám pomohli

Firma Topkaravany, Roudnice nad Labem: specialista na prodej, pronájem a servis karavanů

Společnost Arriva: jedna z největších dopravních společností v Evropě

Podřipská tenisová škola

Společnost Normfest, s.r.o.:partner ve věci servisní a údr. chemií, nářadí, vybavení dílen a spotřebního materiálu