Skupina japonských firem plánuje využívání plastového odpadu jako zdroje čistého vodíku. Automobilka Toyota, producent průmyslových plynů Iwatani a konstrukční skupina JGC Holdings budou při výrobě vodíku používat plast pocházející z domácností i průmyslu. Cílem je přechod Japonska k vodíkové ekonomice.
Produkce vodíku na principu přeměny odpadu v energii je novým oborem, který zaznamenává rychlý růst. Zabývají se jím start-upy po celém světě, zejména v regionech s omezenými zdroji. K nejuznávanějším se řadí kalifornské společnosti SGH2 a Ways2H.
Může jít o významný posun v japonské strategii zaměřené na dekarbonizaci ekonomiky. Japonsko nedisponuje volnou půdou k výstavbě fotovoltaických nebo větrných elektráren, ani zásobami fosilních paliv. Vodíková ekonomika tak představuje slibný zdroj do budoucna, a to i v případě, že by bylo nutné palivo dovážet.
Výroba vodíku pomocí odpadu je levnější Podle společnosti Ways2H je výroba čistého vodíku pomocí odpadu levnější než využívání obnovitelných zdrojů. Země vycházejícího slunce čelí problému, jak naložit s ohromným množstvím jednorázového plastového odpadu. Každoročně se jej v zemi vyprodukuje kolem 9,4 milionů tun. Na každého Japonce v roce 2019 průměrně připadlo 37 kilogramů plastového odpadu. Ten se nerecykluje přímo v Japonsku. Osm procent odpadu míří na skládky, 12 % se vyváží a 67 % se spaluje. Každoročně se tak uvolní do atmosféry kolem 13 milionů tun CO2.
Dvě mouchy jednou ranouVyužití plastového odpadu k výrobě čistého vodíku by tak pomohlo vyřešit hned dva velké problémy. Japonské společnosti by mohly produkovat čistý vodík z nashromážděného plastového odpadu. Ten se nejprve rozmělní a následně spaluje za nízkých i vysokých teplot ve zplynovacích pecích. Dochází k přeměně na syntetický plyn, který obsahuje oxid uhelnatý a vodík. Následně se přidávají vodní páry, aby se zvýšila koncentrace H2. Na závěr se páry pomocí adsorpčního činidla odstraní.
Tento oblíbený městský crossover prošel v loňském roce spolu se Scalou drobnou omlazovací kúrou. Dnes se zaměříme na Kamiq a to hned v nejvyšší výbavě Monte Carlo. Proti svým konkurentům boduje vnitřní prostorností, snadným ovládáním a také nízkou spotřebou. Vše má ovšem svou cenu, která v tomto případě není zrovna nízká. Otázka tedy zní, zda-li není lepší volbou Scala, která je ve stejné výbavě a motorizaci levnější.
Zvýšené kombíky jsou fantastickým příkladem toho, jak jsou vlastně všechna SUV zbytečná a právě proto je mám tak rád. Dnes testované Volvo nabídne kvalitnější materiály uvnitř, než minule testovaný Mercedes GLE, světlá výška je vyšší než u Kodiaqu a výbavou dokáže konkurovat luxusním německým limuzínám. To vše za podobnou cenu ekvivalentně ojetého trojkového Superbu Scout, který je o úroveň níž. Má to vůbec nějaký háček?