Test Toyota Hilux v expediční úpravě: volání divočiny

Když jsem expediční Hilux viděl poprvé, hlavou mi znělo "wow, tak tohle nutně potřebuju", uplynulo pár týdnů a kolega mi volal, že máme termín a že si vůz můžu nechat. Čehož jsem bez váhání využil. 

Na upraveného Hiluxe jsem se nedokázal vynadívat. Vypadá drsně, velkolepě, úžasně... Připomíná mi nasr... (rozlobenou) Godzillu, která se může hrnout vpřed cestou necestou, před kterou nic neobstojí a vše zadupe do země. Impozantní vzhled Hiluxu dodává v prvé řadě masivní pevnostní nárazník, který má pod SPZ schovaný naviják, který utáhne 5,9 tuny. Díky použití pevnostního nárazníku se značně zvětšil přední nájezdový úhel. Dále zaujmou kola. Expediční pick-up jezdí na 17" discích Delta 4x4 Klassik s 30mm rozšiřovacími podložkami. Na ty jsou obuty pneumatiky General Grabber AT3 o rozměrech 265/65 R17. Mezi přední a zadní kola se nastěhovala ochrana prahů. Chráněna je též spodní část vozu a zadní partii zdobí po vzoru přední části pevnostní nárazník vybavený oky. Komponenty pro úpravu byly převzaty od polské firmy More 4x4. Ta dodala též nová horní ramena přední nápravy a kit pro zvýšení podvozku o 2 palce (50,8 mm). Dík tomu se světlá výška expedičního speciálu pohybuje okolo 300 mm.

Kromě terénních úprav nelze přehlédnout obytnou nástavbu od společnost Alu-Cab, která se pro tento vůz jmenuje Canopy Camper. Na ni je umístěna markýza otevírající se z levé části vozu do úhlu 270°, na pravé části je umístěna sprcha. Co nelze přehlédnout hlavně v noci, to jsou přídavná světla. Po dvou jsou na předním a na zadním nárazníku a velká světelná rampa, která dokáže proměnit noc v nejjasnější den, je umístěna na nástavbě. 

V kabině testovaného vozu se toho moc nezměnilo. Na palubní desce přibyla kaplička s náklonoměrem a kompasem a na zadní dvojsedák byla umístěna lednice. Tudíž interiéru pojmul pouze trojici pasažérů. Ale v případě potřeby by neměl být větší problém umístit ledničku do nástavby a odvézt pětici cestujících. Pochválit musím madla pro nastupování v A i B sloupcích. Kvůli zvýšení světlé výšky opravdu přijdou vhod. 

Podstatná změna se odehrála vzadu. Obytná nástavba Canopy Camper je až na pár nedomyšlených detailů výborná. Obsahuje výklopný stan, kde se pohodlně vyspí dvojce dospělých osob, kteří se nemusí bát ani zimy. Obytná nástavba totiž obsahuje nezávislé naftové topení. Jak spodní, tak i vrchní část je vybavena LED osvětlením, které je napájeno z trakční baterie. Díky solárnímu panelu na vrchu nástavby není problém ani delší expedice mimo civilizaci. Spodní část nástavby je vybavena skříňkami s úložnými prostory a dá se na nich i poměrně pohodlně sedět. Všechna okna jsou vybaveny síťkami proti hmyzu a zatahovací plachtou s velkým množstvím odkládacích kapes. Vrcholem komfortní výbavy je pak teplá tekoucí voda, díky níž se po náročném dni můžete osprchovat ve venkovní sprše. 

Oněch pár nedomyšlených detailů je za mě absence madla pro nástup do zadní části vozu. Nárazník je hodně vysoko a není se čeho chytnout. Dále pak LED osvětlení má tři intenzity svícení, takže při jejich zhasínání začnou svítit tak, až vám pomalu vypálí sítnice a po zhasnutí stéle trochu svítí modrým světlem, což pro řádný odpočinek není úplně to pravé. Pak je tu ještě hlučnost nezávislého topení a jeho lehký odér, který od výfuku cítíte až nahoře ve stanu. A teď ta největší a opravdu nedomyšlená věc, co dost kazí celkový dojem z nástavby. Pokud prší a nebo projíždíte hlubokým bahnem, které vám pak stéká z nástavby dolů, tak si dejte pozor při vystupování. Po otevření dveří zjistíte, že voda a bláto teče přímo na naší hlavu a po rychlém úhybném manévru si všimnete, že nečistoty ze střechy tečou přímo do středu vaší sedačky. Opravdu velký špatný. 

Pod kapotou bije 2.8 litrové naftové srdce s označením D-4D. Přeplňovaný čtyřválec je spojený s automatickou převodovkou s měničem. Té není co vytknout, má krásně plynulé rozjezdy a řadí hladce, byť trochu váhavě. Na volnoběh jsou znát lehké vibrace, ale při jízdě to odezní. Pochvalu zaslouží také hutný zvuk. Výkon je slušných 150 kW (204 koní) a kroutící moment činí 500 Nm. To jsou velmi dobré hodnoty. Akcelerace na stovku trvá 10,7 sekund, s manuálem je o více než půl vteřiny svižnější. Maximální rychlost je 175 km/h. Dynamické hodnoty platí pro sériový vůz. Testovaný expediční speciál na tom bude kvůli vyšší hmotnosti a výrazně horší aerodynamice o něco hůř. Ale o nějaké závodění v tomo případně opravdu nejde.

Při velkém sebezapření lze s vozem jezdit za 9,5 litru. Při normálním zacházení do 12 litrů a v terénu není problém atakovat spotřebu dvakrát tak velkou. Ale to hovořím o skutečném terénu, ne o štěrkové cestě, kterou zvládá i Octavia Scout.

Vzhledu odpovídá jízdní projev. Opět zde vidím podobnost s Godzillou. Po sešlápnutí plynového pedálu k podlaze se za hlasitého supění obrovská hmota dere vpřed a zdá se, že je nezastavitelná. Prvních pár kilometrů jsem si musel zvykat na vyšší váhu, těžiště, balonové pneumatiky, tvrdé uskákané odpružení a nulovou zpětnou vazbu od předních kol. Avšak po poměrně krátké době jsem zjistil, jak s autem zacházet a nakonec z toho byla docela pohodová jízda s trochu nadsázky srovnatelná s běžnými SUV. Jen jízda po dálnici byla vzhledem k aerodynamickému hluku příjemná maximálně do 110 km/h. 

V terénu zvládne opravdu hodně, ale má své limity. Díky velkým kolům, náhonu na všechna čtyři kola, redukci a uzávěrce diferenciálu se nemusíte bát hlubokého bláta, sněhu nebo písku. Rozbahněný kopec v Hummer Centru, po kterém bych nevylezl ani po všech čtyřech zvládá Hilux s naprostou samozřejmostí. Stejně tak sjezd dolů z takového kopce, který připomíná spíš uklouzanou bahnitou kolmou stěnu zvládá díky asistentu pro sjíždění z kopce bez větších problém a hlavě bezpečně. Díky zvýšení světlé výšky a hlavně upraveným nárazníkům se výrazně zlepšily nájezdové a přechodové úhly. Ale pozor, stále je to více než 5 metrů dlouhé auto s 3 metrovým rozvorem a dlouhými převisy. Takže na technické pasáže trialové off-road dráhy raději rovnou zapomeňte, sem tento pick-up opravdu nepatří. Kde se ale cítí jako ryba ve vodě je otevřená krajina. Tam platí, že čím drsněji se k němu chováte, tím lépe funguje. Když jedete po polní cestě 20 km/h, ozívají se rázy, auto nepříjemně drncá a nadskakuje. Avšak když po stejné polňačce letíte 90 km/h, připadáte si jak na vodním skútru. Sem tam to poskočí, ale jinak je jízda plavná a bez rázů. 

Testovaná Toyota Hilux v expediční úpravě není auto pro široké masy a tak ji určitě nebudeme potkávat na každém rohu. Pro běžné užívání je plná kompromisů a také cena, jež se pohybuje okolo 2,5 milionů Kč opravdu není pro každého. Ale pro skalní fanoušky svobodného cestovní je zhmotněným snem na kolech. Já osobně se do auta naprosto zamiloval a dokážu si představit jak měsíce bloudím někde po Albánii, Srbsku a nebo třeba Rumunsku. Nejlépe bez mobilního signálu a bez starostí současného světa.

Na závěr bych rád poslal poděkování do Hummer Centra na D11 a do tankodromu v Milovicích za umožnění testování nevšedního vozu od Toyoty.