Projekt známý pod názvy jako Hafner Rrotabuggy, Malcolm Rotaplane či M.L. 10/42 Flying Jeep byl pokusem britských armádních inženýrů sestavit doslova létající Jeep Willys MB, který by mohl být letecky vysazován podle místa potřeby a na zemi by vojákům zajistil rychlou přepravu.
Za jeho návrhem stál jistý Raoul Hafner, technik pracující pro britské letectvo v oddělené "Airborne Forces Experimental Establishment", které se zabývalo vývojem nových metod letecké přepravy lidí a materiálu mezi lety 1942 až 1950. Nejčastěji pak do jejich práce spadalo navrhování kluzáků, leteckých prostředků s rotujícím křídlem či systémů usnadňujících vysazování lidí a vybavení na padácích.
Jeho výběr nebyl náhodný, neboť se již dříve proslavil návrhem malého kluzáku pro jednoho vojáka, který se pohyboval pouze s jedním ale rotujícím křídlem. Ve stejném duchu se pak nesl i prototyp Jeepu, který byl vyroben společností R.Malcolm Ltd. v roce 1942. Vláda následně označila celý projekt jako "Special Rotating Wing Glider", tedy speciální kluzák s rotujícím křídlem.
Jeep dostal několik výrazných úprav, mezi kterými nechybělo rotující křídlo o průměru 12.4 metru a ocasní část s výškovkou ale bez směrovky, jejíž rozměry sice neznáme, ale dohromady měl vůz na délku 6.4 metru. K udržení stroje ve vzduchu bylo zapotřebí dvou lidí, jeden řídil vůz při vzletu a přistání, zatímco druhý měl na starost ovládání během letu. Původní název měl znít Blitz Buggy, ale později se přešlo na dnešní Rotabuggy.
První ostré testování Rotabuggy se uskutečnilo 16. prosince 1943, kdy se létající Jeep snažil rokluzákůut nákladní automobil. Rotabuggy však fungovala na principu kluzáku a tak potřebovala ke vzletu dostatečnou rychlost, které však nákladní automobil nebyl schopen dosáhnout.
Do hry tak musel vstoupit sportovní automobil Bentley s 4.5 litrovým motorem, díky kterému se 27. prosince Rotabuggy konečně dostala do vzduchu, kde dosáhla rychlosti 72.4 km/h. Při dalších experimentech už ale byla Rotabuggy tažena za bombardérem Armstrong-Whitworth Whitley.
Během prvních testů se ukázalo, že Rottabuggy trpí při rychlostech vyšších než 72 km/h výraznými vibracemi, ovšem po úpravě konstrukce a dalších testech se 1. února podařilo bez větších problémů dosáhnout rychlosti 113 km/h. Poslední testovací let se uskutečnil v září 1944, trval 10 minut a Rotabuggy během něj létala ve výšce cca 122 metrů rychlostí okolo 105 km/h poté, co byla uvolněna z vleku bombardéru Whitley. Po přistání pak byl celý test zhodnocen jako velice úspěšný.
Navzdory pozitivním výsledkům během testování byl však celý projekt zrušen, neboť se v mezidobí objevila řada kluzáků schopných nést náklad i v podobě i vozidel (například Waco Hadrian či Airspeed Horsa). Vývoj Rotabuggy tak vláda zrušila pro nadbytečnost.
Kde skončil originál Rotabuggy bohužel nevíme, nicméně v Muzeu armádního letectví ve městě Middle Wallop (hrabství Hampshire, Velká Británie) je k vidění alespoň replika. Konstruktér Hafner se ani po zrušení projektu Rotabuggy myšlenky na létající stroje s rotujícím křídlem nevzdal a přišel i s návrhem "Rotatanku", tedy tanku Valentine využívajícího rotující křídlo, nicméně tento projekt nebyl nikdy realizován.
Replika Hafner Rotabuggy (1:55) | zdroj: youtube.com
V dnešní době se Hafnerovy projekty dají nejlépe přirovnat k vírníkům, které připomínají malé helikoptéry, nicméně na rozdíl od nich používají tlačný motor v zadní části a jejich hlavní rotor se neroztáčí díky motoru, ale kvůli náporu vzduchu. Díky své rotaci pak funguje jako křídlo, což má obrovské výhody v krátkém vzletu i přistání, nicméně na rozdíl od vrtulníků nemohou vírníky zůstat ve visu.