PRVNÍ DOJMY: Fluidní design je minulostí, zásadní chyby si ale nový Hyundai i30 neodpouští

Druhou generaci Hyundai i30 si jistě nejen český zákazník (specificky pro náš trh především agresivní kampaní, vymezující se vůči Škodovce) bude pamatovat dlouho. Po relativně konzervativní „jedničce“ byla totiž „dvojka“ jako blesk z čistého nebe, fluidní linie plné oblin a záhybů nejsou v segmentu běžné ani dnes. Reakce na tyto tvary byly různorodé, především uvnitř ale nesedly každému. Proto se Hyundai rozhodl pro změnu a třetí vydání svého kompaktu pojal o něco více konzervativně. A hned na první pohled je jasné, že to byl dobrý tah. Karosérie vozu se zdá být klidnější, jasnou dominantou jsou přední maska ve stylu menší i20, respektive do boků protažené světlomety. Ty, spolu s jejich tvarem kopírujícími prolisy na kapotě, působí opravdu dynamicky. Jenomže tento dojem záhy pokazí zadní partie, které jsou možná až příliš zavalité, především ale připomínají několik modelů konkurenčních automobilek. Zároveň zde postrádáme nějaký nápad, dlouhé světlomety a členité víko kufru s viditelným madlem známe už třeba z Tucsonu.

Tvar víka kufru navíc způsobuje, že nakládací hrana zavazadelníku je zbytečně vysoko, což znesnadňuje manipulaci s těžšími předměty. Na druhou stranu potěší objem 395 litrů i rovná ložná plocha po sklopení sedadel. Zásadní nevýhodu má i30, i přes rozvor 2650 milimetrů, v oblasti prostoru na zadních sedadlech. Pro hlavu by se ještě nějaký ten centimetr našel, kolena vyšších cestujících ale budou trpět. A nemluvíme jen o plastové zadní části předních sedadel, ale celkově o místu pro nohy. V porovnání s novým Civicem jde o jasný podprůměr, pocitově jsme se dokonce vzadu lépe cítili v novém Riu (dojmy z něj přineseme v nejbližších hodinách). Uvidíme, jakou změnu přinese chystaný kombík, nicméně tady si Hyundai připisuje velké množství bodů dolů.

Naopak palubní deska se od minule změnila jednoznačně k lepšímu. Najednou už nebude takový problém s ergonomií, ovládací prvky jsou tam, kde je čekáte, a dokonce zapomeňte také na podivné stříbrné plastové detaily. Podobně jako u i10 nebo i20 sází Hyundai na dvoubarevné plasty v oblastní palubní desky a výplní dveří. A tento tah Jihokorejcům jednoznačně vychází, kabina kvůli tomu působí hodnotně, navíc kvalita jednotlivých materiálů konečně odpovídá lepšímu standardu segmentu. Jediné, co možná bude trochu vadit, je do prostoru vystupující obrazovka multimediálního systému. Jeho ovládání je sice intuitivní, ale jako integrovaná součást středové konzole se nám displej pořád líbí o něco více. Záleží to ale víceméně na zvyku, či konkrétním uživateli. Budíky již nejsou umístěny v divokých tubusech, ale opět sázejí na více klasický styl, vlastní většině konkurentů. Pod kapotou najdeme atmosférickou čtrnáctistovku, a pak už jen turbomotory. Litrový tříválec doplňuje čtrnáctistovka a tři verze naftové šestnáctistovky. V budoucnu vedle kombíku dojde i na obdobu čtyřdveřového kupé, již příští rok pak poznáme podobu sportovní verze od divize N. Jejím předobrazem je divoký koncept RN30 s nahoru se otevírajícími dveřmi nebo mohutným zadním křídlem.