Představovali jste si automobilovou loupež století jako sérii akčních scén z Rychle a zběsile nebo 60 sekund? Pak vás musíme zklamat, její průběh byl o mnoho klidnější a nudnější. Vše totiž začalo jako slibná spolupráce, která se však zvrtla v to, co na severní straně Korejského poloostrova pozorujeme už pár desítek let.
Celý případ, na který upozornilo National Public Radio, se začal psát již před několika desítkami let. V sedmdesátých letech se zdálo, že se ekonomika KLDR plně vzpamatovala z války a začíná pomalu růst. Země byla stále závislá na ekonomické pomoci ze Sovětského svazu, ovšem řada investorů spatřovala v KLDR potencionálně výnosný trh. A řada z těchto investorů pocházela ze Švédska, které s exportem na severokorejský trh souhlasilo.
Primárním bodem zájmu byla především těžba nerostných surovin a spolupráce v mnoha průmyslových odvětvích. Švédsko tak v roce 1974 exportovalo do KLDR vybavení v hodnotě cca 70 milionů dolarů a zhruba stejnou sumu investovalo do rozvoje exportních společností na obou stranách hranic. Kromě průmyslového vybavení bylo do KLDR odesláno i 1000 vozidel Volvo 144, které měly sloužit jako vozy taxislužby.
Psali jsme
Vše se vyvíjelo ta slibně, že se Švédsko stalo v roce 1975 první západní zemí, která otevřela v Pchjongjangu svou ambasádu. Ta byla až do roku 2001 jedinou západní ambasádou v celé KLDR, takže de facto zastupovala celý západní svět a často hasila různé diplomatické roztržky.
Krátce po příchodu prvních pracovníků na ambasádu se však začalo ukazovat, že čísla týkající se severokorejské ekonomiky jednoduše nesedí. Krátce nato KLDR přerušila všechny obchody se západem a přestávala splácet půjčky za importované zboží. Lhůty pro splátky byly překročeny, na výzvy nikdo nereagoval a všem bylo jasné, že KLDR své schopnosti značně nadhodnotila.
Erik Cornell, zkušený švédský diplomat nasazený v KLDR do roku 1977. pak ve svých memoárech napsal, že KLDR byla přesvědčena o svém průmyslovém rozvoji na úrovni západních zemí, ovšem nedokázala obchodovat s kýmkoliv mimo komunistický blok.
Většina importovaných strojů a materiálu připraveného na průmyslový rozmach tak nakonec podle Cornella zkorodovala a rozpadla se v severokorejských skladištích. Ona tisícovka automobilů Volvo však přežila a neustále jezdí po severokorejských silnicích. Snímky nesmrtelných vozů se stále objevují na internetu, ačkoliv vláda KLDR za ně nikdy nezaplatila.
Podle švédské banky "Swedish Export Credit Agency", která celou investici pojistila, dosáhl v prosince dluh KLDR vůči Švédsku i s úroky cca 322 milionů dolarů. Švédsko neustále 2x ročně zasílá do KLDR výzvu k splacení dluhu, ovšem odpovědi ani plateb se nedostává. Vzhledem k nesmrtelnosti automobilů Volvo však není o důkazy nouze.