TEST: Suzuki Vitara 1.4 BoosterJet - Nevídaná radost z jízdy, kterou vám drobné nedostatky nezkazí

Co facalift dal a kde facelift bral?

Hned na úvod ale začněme trochou toho nudného povídání o tom, co se vlastně na Vitaře s faceliftem změnilo. Po stránce designu nedošlo k žádným drastickým změnám, přesto si nelze nevšimnout jinak stylizované masky, upraveného nárazníku a zadních svítilen s LED technologií. Modernizace navíc přinesla i nové barvy karoserie. V interiéru pak automobilka přidala měkčených plastů a v přístrojovém štítu se mezi budíky objevil barevný displej. Vůbec největší změna se však odehrála pod kapotou, odkud v základním provedení zmizel staromilský 1.6 litrový atmosferický čtyřválec o výkonu 88 kW, který nahradil litrový přeplňovaný tříválec BoosterJet o výkonu 82 kW. Vitara je ovšem poměrně lehký vůz a tak by pokles výkonu neměl být ani příliš citelný.

My jsme k testu dostali silnější motorizaci, kterou představuje 1.4 litrový atmosferický čtyřválec BoosterJet o výkonu 103 kw, který byl v našem případě spojen s manuální šestistupňovou převodovkou a výkon posílal skrze systém elektromagnetické spojky All-Grip na všechna čtyři kola. Díky výbavovému stupni Elegance navíc vozu nic důležitého pro bezpečné či komfortní cestování nechybělo a tak jsme se rozhodli prověřit jeho vlastnosti během cesty na Šumavu, kde jsme se místo zimních sportů věnovali průzkumu krás tamní zasněžené přírody a technikám vyprošťování zapadlé techniky. O tom však až později.

Prostoru tak akorát

Ještě předtím se ale pojďme na Vitaru podívat. Mnoho z nás má možná tento model spojený ještě s předchozí Grand Vitarou, která si držela renomé jednoho z mála SUV, se kterým se dá stále bezpečně sjet z cesty. Nová Vitara už ale vyšla vstříc potřebám většiny zákazníků a místo toho zapojila do hry eleganci a modernost, ačkoliv si neodpustila drobné designové narážky na svou minulost. V Suzuki si zkrátka uvědomují, že v dnešní době bude domovem i tohoto modelu spíše město a tak Vitaře nadělili poměrně skromné míry. Na délku měří jen 4 175 mm a na šířku 1 775 mm. Nabízí se tak srovnání třeba s populárním crossoverem Suzuki SX4, který byl oproti Vitaře kratší jen o 25 mm. A například Škoda Karoq je delší o 232 milimetrů. A tohle srovnání není náhodné.

Svým způsobem tedy Vitara patří mezi menší z kompaktních SUV, uvnitř ale rozhodně nepůsobí stísněně. Do šířky je dostatek prostoru na předních i zadních sedadlech, ovšem na cestování v pěti to rozhodně také není. V podélném směru už sice tolik místa nenabízí, přesto jsem byl schopen si sám za sebe celkem pohodlně sednout a to i s mou asymetrickou postavou 183 centimetrů vysokého profesionálního váleče šunek. A zatímco za volantem si nebylo nač stěžovat, v zadní části už bylo znát, že vyšší postavy budou mít problém pro kolena. Pro nohy, hlavu a ramena však bylo místa dost a sedačky působily celkem pohodlně.

A co zavazadlový prostor? Podle Suzuki je k dispozici standardně 375 litrů, ovšem nikde už se nepíše, zda to je s dvojitým dnem podlahy nahoře či dole. Pokud necháte dno podlahy nahoře, získáte při sklopení zadních sedadel celkem rovnou ložnou plochu. Pokud podlahu sundáte, prostor se opticky slušně zvětší, po sklopení sedadel ale vznikne výrazný schod.  Pozitivní zprávou ale je, že podle tabulek je možné získat maximálně až 1 120 litrů nákladového prostoru. Trochu nás však zamrzela absence byť jen dojezdového kola. U podobně schopného crossoveru, jako je právě Vitara, podle nás opravná sada zkrátka nestačí. Ale na to si holt každý musí přijít sám.

Pracoviště řidiče

Zpátky ale k místu řidiče, kde je potřeba podívat se na nové materiály, ergonomii a samozřejmě nový informační displej mezi budíky řízení, který je nově barevný a měl by ukazovat něco málo navíc. Tedy co se nových materiálů týče, řeč je pravděpodobně o větším množství měkčených plastů - a tady se ničeho nebojíme. Suzuki měla ve zvyku dlouho používat poněkud nevzhledné tvrdé plasty, které však vydržely po desetiletí bez vrznutí. Pevně tedy věříme, že i nové měkčené plasty, jejichž slícování není co vytknout a které po cestě nezarachotily, vydrží stejné porce kilometrů.

Ergonomie pracoviště je také příjemná. Člověk má k dispozici dostatek odkládacích prostor, loketní opěrka s posuvnou područkou umožňuje komfortní cestování a rozvržení ovládacích panelů je jednoduché a systematické - zanedlouho člověk zvládne většinu věcí ovládat poslepu. Tedy až na displej infotainmentu, který nemá jediné hardware tlačítko - pokud tedy nepočítáme ta na volantu. Je to ovšem daň za moderní vzhled a potěšující je alespoň skutečnost, že systém běhá svižně, ovládá náš mateřský jazyk a dokonce si s ním můžete i popovídat během hlasového ovládání

A co tedy ten nový displej mezi budíky? Skutečně je barevný a skutečně zobrazuje nové informace, přesto si nemohu odpustit pár výhrad. Za ovládání palubního počítače tyčinkou, která už se alespoň přesunula na kraj přístrojového štítu, už Suzuki dostává za uši poměrně dlouho a to ze všech stran - a pořád se nic nezměnilo. Nová grafika je celkově poměrně působivá a režim pro zobrazování výkonu / točivého momentu / bočního přetížení / akcelerace / brzdění umí člověka zabavit - stejně jako v hybridním Swiftu, kde jsem ho viděl vůbec poprvé. Úsměv pak vyvolává grafika doprovázející změnu jízdních režimů - působí totiž nostalgicky pixelově, skoro jak z osmdesátých / devadesátých let. Jenže tady je to staromilství docela fajn. Jediné, co mi ale v závěru nejde na rozum, je proč Suzuki neumí zobrazovat na digitálním panelu aktuální rychlost, jako to dělá většina konkurence.

Motor, převodovka a pohon všech kol

Nyní se pojďme taky podívat na techniku, která se stará o největší přísun zábavy v tomto voze. Pod kapotou je ukryt řadový čtyřválec 1.4 BoosterJet o výkonu 103 kW (140 k) s točivým momentem 220 Nm, který posílá výkon skrze šestistupňovou manuální převodovku na všechna kola. Teď si asi říkáte, že 140 koní není v dnešní době žádná sláva, ovšem kouzlo tohoto vozu se ukrývá v kolonce pohotovostní hmotnost. V této konfiguraci totiž Vitara váží jen 1 270 kilogramů, což je v segmentu kompaktních SUV zatraceně málo. A protože vysoká váha je zabiják zábavy, tak lze u Vitary očekávat zábavu víc než slušnou.

Chválu si také zaslouží podvozek, který byl skvěle naladěn pro naše cesty. Tradičně rozbité české okresky umí Vitara vyžehlit s nevídanou noblesou, stále si však zachovává ukázkovou jistotu. Vzhledem k vyšší stavbě se sice vůz v ostřejších zatáčkách nevyhne náklonům, díky nižší hmotnosti ale na rozdíl od konkurence nemáte pocit, že musíte zákonitě vyletět po přímce. Při ostřejší jízdě navíc potěší i kvalitní sedačky čalouněné kombinací kůže & semiš, které nabízí slušné boční vedení, pohodlné nastupování a vpředu i vyhřívání. Jistotu podvozku a přesné řízení oceníte jak ve městě, kde se s Vitarou velmi dobře kličkuje zacpanými ulicemi i parkovišti, ale i na oblíbené okresce, kde můžete pořádně provětrat motor.

Tím se dostáváme k voliči jízdních režimů, který je v základu přepnut na režim Auto. V tomto režimu sice Vitara neurazí, ale také ani příliš neoslní. Jakmile ovšem přepnete vůz do režimu Sport, okamžitě ucítíte jeho probuzení. Plynový pedál začne být výrazně citlivější, výkon se začne posílat i na zadní kola a motor se s radostí vrhá do otáček. A ačkoliv je pod kapotou přeplňovaný motor, jeho projev připomíná spíše atmosféru.

Radost z vysokých otáček

Po sešlápnutí plynu nečekejte žádný kopanec nebo nekončící přívaly výkonu při jakékoliv zařazené rychlosti. Výkon přichází postupně a nezáludně, přičemž skutečná zábava začíná cca od 2 000 otáček výš. Maximum točivého momentu má sice řidič k dispozici již od 1500 otáček až po 4000 ot./min., maximální výkon je však posazen až u 5 500 ot./min. a ani po překonání této hranice neztrácí motor chuť k životu. Vytáčet ho je prostě radost, kterou byste čekali spíše u svižného hatchbacku, než u kompaktního SUV. Ostatně stejný typ motoru se objevil i pod kapotou nového Suzuki Swift Sport, jehož test už netrpělivě vyhlížíme.

Manuální šestistupňová převodovka má navíc poměrně přesný chod a nepříliš dlouhé dráhy, díky čemuž je i řazení zábavné a osvěžující. Oceňuji i ergonomii v kombinaci s výsuvnou loketní opěrkou, díky čemuž máte hlavici řadící páky hned po ruce a při řazení si nemusíte všelijak kroutit zápěstí. Pokud však patříte ke klidnějším řidičům, bude vám po vyjetí z města většinu času stačit zařazená šestka, která při dálniční rychlosti udržuje rozumné otáčky a slušnou spotřebu.

Kromě režimů Auto a Sport nabízí volič jízdních režimů ještě volby Snow a Lock. Kromě citlivosti plynového pedálu se změny projevují samozřejmě i na pohonu všech kol Suzuki AllGrip, který pracuje na principu mezinápravové elektromagnetické spojky. Pro režim Auto je prioritou nízká spotřeba a proto jsou poháněna převážně přední kola. Zadní se připojují až pokud hrozí protočení kol předních.

Režim Sport má zlepšit chování vozu v zatáčkách a proto kromě zostřených reakcí plynového pedálu posílá i část výkonu na zadní kola pro lepší ovladatelnost. Režim Snow se naopak zlepšuje trakci na sněhu či jiném nezpevněném či kluzkém povrchu. Kromě toho se také stará o stabilizaci při jízdě v náročných podmínkách. Poslední variantou je režim Lock, který rozděluje výkon a upravuje funkci ESP i dalších systémů tak, aby pomáhaly při vyproštění, rozjezdu či jízdě nízkou rychlostí. Po překonání rychlosti 60 km/h se pak automaticky přepne do režimu Snow. Po přepnutí nově zvoleného režimu můžete svou volbu vidět formou krátké animace na displeji mezi přístroji.

Bezpečná a technologicky vyspělá

Pohon všech kol je tedy působivý, ovšem ještě působivější je bezpečnostní výbava. Pokud zvolíte model od výbavy Premium s pohonem 4x4 výš, získáváte systém nouzového brzdění DSBS, systém sledování mrtvého úhlu BSM, systém sledování pohybu za vozem RCTA, varování před nechtěným opuštěním jízdního pruhu LDW, systém udržování jízdního pruhu LDP, systém sledování únavy řidiče VSW, systém rozpoznávání dopravních značek TSR, asistent sjíždění svahu HDC nebo adaptivní tempomat s omezovačem rychlosti.

Se zvládnutím technologií si Suzuki poradila vcelku obstojně, ačkoliv například hlídání slepého úhlu bylo občas až příliš aktivní a chvíli mi trvalo si zvyknout, na co se mě auto snaží zapípáním upozornit. Adaptivní tempomat a systém udržování jízdního pruhu se však staly na dálničních přesunech vítaným pomocníkem, který člověku do značné míry usnadní práci. V kombinaci s celkem zdařilým odhlučněním vozu, kdy do kabiny pronikaly nanejvýš zvuky zimních pneumatik při jízdě po nekvalitním asfaltu, se tak cestování se Suzuki i při delších vzdálenostech stává příjemnou záležitostí a živě si umím představit i cesty za letní dovolenou.

Prověřeno zimní Šumavou

Vůbec nejtěžší prověrkou se však pro Vitaru stala cesta na Šumavu. Po cestě jsme ji tak mohli vyzkoušet snad na každém typu komunikací, různého stáří a kvality. Skutečná zábava ale přišla až na jihu, kousek od cíle, kde na nás čekaly mnohdy neudržované silnice pokryté kombinací sněhu a ledu. Už tohle byl slušný test, ve kterém ale Vitara nijak nezaváhala a vlastně se ani nezapotila. Rozhodli jsme se proto přitvrdit a vyrazili jsme do místních lesů a na zasněžené polní cesty, které spojovaly jednotlivé usedlosti.

Na autě jsme měli obuty zimní pneumatiky Nokian WR D4, které v kombinaci s pohonem všech kol v režimu Snow pomáhaly vozu dostat se všude tam, kam jsem si usmyslel. Vitaře navíc hrála do karet i nižší hmotnost, díky které se v hlubokém sněhu tolik nebořila. Na kluzkém povrchu jsem navíc ocenil i poměrně komunikativní řízení, ve kterém člověk dostává celkem přesné informace o tom, co se s autem děje. Už jen malé náznaky smyku tak můžete krotit v samotném zárodku.

Postupem času jsem z Vitary dostával pocit, že je prostě nezastavitelná, což je bohužel častá chyba, která končí jedinou věcí. Z mé nekonečné euforie nad jízdními vlastnostmi i v podmínkách, ve kterých se běžně pohybují lesáci se svými offroady, mě tak nakonec vytrhlo až zahučení do závěje, ze které mě musel kolega vytáhnout na laně.

Závěr?

Původně jsem chtěl pojmout recenzi Vitary stručně a zaměřit se pouze na to nejdůležitější, nakonec jsem ale nevěděl, co vlastně vypustit. Vitara je totiž skvělým vozem a na dnešní dobu poměrně atypickým. S noblesou totiž zvládá jak jízdu po městech, okreskách i dálnicích, ale i pohyb v lehčím terénu. A možná by zvládla i terén náročnější, pokud by dostala vyšší světlou výšku. To by se ale jistě negativně projevilo na jízdních vlastnostech v ostřejším tempu, kdy vás Vitara zaručeně překvapí svou agilitou, chutí do otáček a hlavně charakterem, který se dle mého z aut poslední dobou vytrácí.

A k tomu charakteru samozřejmě patří i drobné chyby, kterým se ani Vitara nevyhnula. Výše v textu jsem jich už několik zmínil a nejspíš by se jich ještě pár našlo. Ve většina se však jedná o naprosto triviální záležitosti, které vám potěšení z jízdy prostě nemohou zkazit. Ať už se jedná o zvláštní skloňování hlasových pokynů navigace ( „pokračujte po dálnici osmý"), až po nutnost občas zavírat dveře s trochou důrazu, neboť v Suzuki chybí ventil pro vyrovnání tlaku. Zkrátka drobnosti.

Uvnitř Vitara potěší dobrou ergonomií, kvalitním zpracováním a příjemnými materiály. Ani s místem to není špatné a jsem si jist, že tříčlenná rodina rozhodně nebude mít problém se sbalit ani na delší dovolenou. Pokud je vás v domě či bytě víc, pravděpodobně si dříve či později budete muset pořídit ještě střešní box. Investice do něj se však jistě vyplatí i po finanční stránce.

Na to, co Vitara nabízí, je totiž její cena dle mého velice slušná. Jistě, na trhu možná seženete i prostornější kompaktní SUV, ovšem jejich cena bude nejspíš již v základu vyšší. A to ani nemluvíme o příplatkové výbavě v podobně bezpečnostních a asistenčních systémů, kterých Vitara nabízí skutečně mnoho. Tohle auto se zkrátka Suzuki povedlo.