TEST: Mitsubishi L200 Expedition: Drsného cestovatele jsme vzali na dovolenou. Jak se s ním žilo na pláži?

Vše začalo ve chvíli kdy mi kolega napsal, že z domluveného testu Mitsubishi L200 bohužel na poslední chvíli sešlo, ale na příští týden nám automobilka může jako kompenzaci zapůjčit ten samý model - jen v expediční úpravě. O ten je mezi redakcemi velký zájem, většinu času neustále někde pendluje a jeho zamluvení bývá obvykle dlouhodobou záležitostí. Taková nabídka se tedy samozřejmě neodmítá a tak jsem na ní kývl. Ovšem až poté mi došlo, že tenhle stroj nestačí vytáhnout někam na polňačku za domem a výlet po středních Čechách. Tohle auto chtělo prostě něco víc.

První myšlenky padly samozřejmě na nějakou tu expedici směrem na východ / jihovýchod Evropy, kde by vůz mohl předvést své výrazně zdokonalené terénní vlastnosti. Vždyť už v základu nabídne tradiční žebřinový rám, slušnou světlou výšku nebo pohon všech kol s uzávěrkou mezinápravového diferenciálu a redukční převodovkou. Tohle upravené monstrum z dílny Mitsubishi ale obouvá ještě speciální terénní pneumatiky Nokian odolné vůči proražení a proříznutí při jízdě na kamenní, podvozek nese několik masivních ochranných plechů, vpředu nechybí úchyt pro výkonný naviják, na pravém boku ční šnorchl pro brodění hlubšími toky a zadní diferenciál je opatřen uzávěrkou od ARB. Prostě to správné náčiní do náročného terénu.

A to jsem ještě ani nezmínil úpravy, díky kterým se dá v tomhle stroji i pohodlně bydlet - a to prakticky kdekoliv. Tou nejpatrnější úpravou je samozřejmě střešní stan Maggiolina Airlander střední velikosti, který je koncipován jako 2+1, tedy pro dva dospělé a dítě. Neméně důležitým prvkem výbavy je ale i kompresorová lednice ARB o objemu 35 litrů, která může být napájena z autobaterie i tradiční zásuvky a nabízí skutečně výkonné chlazení. Pohodlné kempování navíc zpříjemňuje i markýza Rhino-Rack s možností připnutí stěny, dvojice překvapivě komfortních skládacích židlí ARB, skládací stůl, kanystry na vodu a ještě několik drobností ukrytých v nákladním prostoru pod příplatkovým hard-topem.

Zkrátka stroj jak dělaný pro nějaké to dobrodružství, ale kam s ním vyrazit? Člověk nemusí absolvovat desítky expedic aby mu bylo jasné, že vypravit se někam do terénu v zahraničí vyžaduje pořádné plánování a ideálně i nějaké zkušenosti. A pokud člověk nemá zkušenosti, je dobré vyrazit alespoň ve více lidech, protože víc hlav víc ví a vždy se najde někdo, kdo vám může pomoci z kdejakého průšvihu. Jenže mně na plánování zbýval necelý týden a bohužel již bylo po prázdninách, takže většina známých už  neměla na nějaké cestování ani pomyšlení.

Velkou výpravu do drsné přírody někde v Rumunsku, Albánii nebo Černé Hoře jsem tak nakonec ze strachu nad rozmláceným autem a pomalým umíráním osamocen v pustině vypustil a usedl nad mapy. Plán byl přitom jasný: najet alespoň tisíc kilometrů a strávit několik nocí ve stanu na střeše - daleko od domova. Ale kde? A v tu chvíli mě napadlo, že možná ani majitelé podobně upravených aut nebudou mít vždycky chuť, čas nebo prostředky na dobývání neznámých území. Že i jim se možná někdy chce vyrazit si na krátkou odpočinkovou cestu, před kterou nemusí týden ležet v mapách, vymýšlet trasy a hledat vhodná místa k přespání. Jenže jak se s takovým autem žije, když se rozhodnete strávit dovolenou klidněji? Třeba u moře?

Při pohledu na mapy mi totiž do oka padl přímořský kemp na samotném jihu Istrie, který lákal na komfortní vybavení, vcelku unikátní písečnou pláž a příjemné klima. Předpověď počasí navíc i v polovině září slibovala příjemné teploty okolo 28-30 °C a tak bylo jasno. Celkem náhodou se mi navíc podařilo sehnat i druhého člena posádky, kterým se nakonec stal můj otec. Ten byl coby milovník Chorvatska a celé bývalé Jugoslávie jmenován do role tlumočníka, druhého řidiče a hlavního kuchaře. Během pár dnů se tak naplánovala pánská jízda a to rovnou v jednom z "nejchlapáčtějších" aut, jaké jsme si na cestu mohli přát.

Moje první setkání s autem proběhlo v úterý, kdy na mě během předávání v Mitsubishi udělalo neskutečný dojem. Během následujících řádek by to stejně vyplynulo napovrch, takže se rovnou přiznám: patřím totiž k nekritickým milovníkům pick-upů a off-roadů. A L200 v bílé expediční fólii, na obrovských gumách, s hardtopem, šnorchlem a střešním stanem si mě okamžitě získalo. Už po první obhlídce mi navíc bylo jasné, že tohle auto už toho za svůj celkem krátký život taky dost zažilo. Na některých místech bylo slušně pomačkané, zadní lampa byla lepená izolepou a kdybych měl spočítat všechny jeho jizvy z boje s přírodou, asi bych doteď nedělal nic jiného. Tohle auto si zkrátka zasloužilo dovolenou stejně jako já.

Po usednutí do vozu jsem si připadal jako ve standardní L200, jedinými změnami byly totiž přidané vypínače ve středové konzoli, které ovládají třeba nezávislé topení, kompresor nebo uzávěrku zadního diferenciálu. Kromě toho ale auto zůstalo v sériovém stavu, což není vůbec na škodu. Tvrdé plasty dodávají interiéru na pocitu bytelnosti, sedačky jsou komfortní i na dlouhých cestách, ergonomii ovládacích prvků nebylo co vytknout a ve výbavě nechyběla ani automatická klimatizace, tempomat nebo asistent pro hlídání jízdy v pruzích. Jediným menším negativem byl multimediální systém Pioneer, který už nepatří k nejmladším. To se projevilo nejen na grafice, ale také na jeho rychlosti a ne vždy stoprocentním zaregistrováním doteku.

A dojmy z jízdy? To se nedá popsat, to se musí zažít. Člověka nejprve překvapí poměrně tuhá spojka, ovšem samotné řazení je i přes delší dráhy komfortní. Dieselový 2.5 litrový čtyřválec je poměrně kultivovaný a jeho výkon přichází vcelku klidně a rozvážně - přesně jak se na tenhle typ auta sluší. Naopak řízení je až překvapivě citlivé a neustále vyžaduje pevné držení volantu - některé výmoly na českých silnicích totiž umí s volantem pořádně zacvičit. Co se týče komfortu během jízdy, není o čem se bavit. Nerovnosti pohlcovaly jak vysoké pneumatiky, tak i masivní podvozek s dlouhým rozvorem. V některých momentech tak měl člověk pocit, jako by se vezl na parníku. Na nerovnostech i zpomalovacích prazích se auto příjemně zhoupne, během prudkého brzdění se jeho maska povážlivě zarývá do vozovky a během prudkého průjezdu ostřejší zatáčky člověk rychle pocítí nevýhody vysokého těžiště. Zvuková kulisa jízdy je hodně o zvyku. O zvuku motoru nemůže být řeč, neboť ho celkem výrazně překrývá hučení terénních pneumatik a chrčení vycházejícího od šnorchlu, který s každým sešlápnutím plynového pedálu nasává kromě vzduchu i všechen hmyz z okolí (z vyklepaného vzduchového filtru by se dalo založit malé entomologické muzeum).

Naše cesta vedla z Prahy do kempu v chorvatském Medulinu a to přes rakouský Linec, Salzburg a Villach, dále přes slovinskou Lublaň a Koper a nakonec po chorvatské dálnici směr Pula. Většina cesty vedla po dálnicích, takže jsme investovali do rakouské dálniční známky, slovinské dálniční známky a ještě jsme platili mýtní v Chorvatsku. Cestou jsme navíc platili i za průjezd tunelů, včetně známého Karawankentunnel. Trasa, kterou navigace Google Mapy změřila na 890 km a cca 10 hodin jízdy, nakonec trvala nepatrně déle, neboť jsme vyráželi  velice časně, po cestě jsme se několikrát vystřídali, najedli se a dopřáli si i krátký spánek. Do kempu jsme nakonec dorazili ve středu po odpoledne a na Mitsubishi jsme si nemohli stěžovat.

Po celou cestu jsme dodržovali dopravní předpisy a naše nejvyšší cestovní rychlost se držela okolo 120 km/h. Mimochodem - zde nás čekalo další překvapení. Od velkých off-roadových pneumatik jsme totiž očekávali, že nějakým způsobem rozhodí informace o aktuální rychlosti. Hned ze dvou GPS navigací se nám ale potvrdilo, že tachometr v autě je až překvapivě přesný. Teprve při tachometrových 100 km/h se odchylka pohybovala mezi 4 až 5 km/h. Ale zpátky k cestě - dalším překvapením byla pružnost motoru, který si i na zařazenou šestku poradil s mnohými dálničními stoupáními. Naopak při klesání pak motor i přes zařazenou šestku neustále brzdil a to i dokonce při výrazných sešupech. 

Přeskočme ale konečně cestu a pojďme se vrhnout na samotnou sekci bydlení. Už když jsme dorazili do kempu, automaticky se naše Mitsubishi stalo středem pozornosti. Ještě udivující pak pro přihlížející musela být rychlost, s jakou jsme z pick-upu udělali takový malý tábor. Tedy až poté, co jsme půl hodiny trapně hledali přiřazenou parcelu, která byla označena rytinami na drobných plíšcích zabetonovaných do země - inu poučení pro příště.

Jakmile se nám ale podařilo parcelu najít, hned bylo jasné, že auto zaparkujeme markýzou směrem k moři. Po zaparkování vozu následovalo natažení prodlužovacího kabelu 220 V od zásuvky v kempu do korby v vozu, kde jsme na něj připojili lednici a vybitou elektroniku. Poté následovalo vztyčení stanu, které trvá jen pár minut. Stačí odjistit trojici pojistek, zasunout kličku do boku stanu a chvíli točit. Během chvíle se pak z nízké rakve na střeše vztyčí stan, ve kterém by se měli pohodlně vyspat dva dospělí a dítě. Po odzipování stanu stačilo sáhnout pro schůdky, vybalit je z krycí tašky, upravit jejich výšku a zavěsit za rám. A mohlo by se jít bydlet. Místo toho ale následovala ještě vytažení markýzy a dalšího příslušenství. 

Ta je umístěna v nepromokavém obalu na pravé straně střechy a její stavba je také otázkou chvíle. Po rozmotání markýzy stačilo vyklopit z koncové části její nohy a ze základny u střechy auta dvě teleskopické tyče, které zajišťují výztuhu na bocích. Závěrečné vypnutí plachty pak usnadňují lanka a kotvící háky ukryté v jedné z tašek na korbě auta. Zde se navíc ukrývá ještě jedna plachta, díky které je možné markýzu z jedné strany uzavřít.  Pak už jen stačilo vybalit stolek a židle, přemístit batohy s oblečením z korby do kabiny a bylo hotovo.

Většinu zásob jsme si přivezli s sebou v lednici, která už po pár hodinách cesty srazila teplotu na rovnou nulu. Po chvilce studování a laborování se nám ale nakonec teplotu podařilo přenastavit na ideální 4 stupně. Vaření probíhalo na klasickém plynovém vařiči, který jsme nechávali položený na víku korby. To se navíc brzy ukázalo být naprosto ideálním kulinářským pultem, neboť bylo ideálně vysoko, stabilní, dostatečně prostorné a na rozdíl od kempingového stolku v sobě nemělo pár děr a prasklin překrytých izolepou a naším improvizovaným ubrusem.

A jak se spalo ve stanu? Naprosto báječně! Stan je prostorově koncipován pro dva dospělé a dítě, takže ve dvou se člověk vejde naprosto bez problému. Já jsem měl navíc tu výhodu, že jedna osoba z našeho cestovatelského tandemu měl vůči stanu jistou nedůvěru, takže jsem ho měl nakonec celý pro sebe. A při své výšce 183 centimetrů jsem si rozhodně neměl na co stěžovat ani do délky, ani do šířky. Stan je navíc dost vysoký na to, abyste se v něm pohodlně posadili a klidně se převlékli.

Komfortní spaní zajišťuje integrovaná matrace, která mě příjemně překvapila. Nebýt spacáku, ve kterém jsem spal, připadal bych si jak v kdejakém hotelu. Ventilaci zajišťují okýnka v čelní a zadní části stanu, která jsou vybavena integrovanou síťkou proti hmyzu. Tu oceníte zejména v momentě, kdy si budete chtít rozsvítit integrovanou svítilnu v zadní části stropu. K zajímavostem ještě patří, že v případě častého cestování můžete do stanu své lůžkoviny (spacáky / polštáře) jednoduše zavřít, čímž si stanování na cestách značně urychlíte.

Druhý člen našeho týmu, který se do stanu odmítl šplhat, se rozhodl prověřit jiné možnosti ubytování v L200. A díky jeho obětavosti vám jako jedni z mála redakcí můžeme bez obav sdělit, že dokonce i na korbě se dá pohodlně vyspat. Stačí odpojit lednici, připravit si matraci či lehátko a můžete spát do haleluja. 

Na rozdíl od karavanů či obytných automobilů sice L200 žádné velké soukromí nenabídne, ovšem pokud vám nevadí stolovat venku a převlékat se buď v zázemí kempu, nebo ve stanu, rozhodně vám nebude nic chybět. Je to prostě jako vyrazit se stanem, který ale máte na střeše. Neotravuje vás hmyz, nespíte na zemi a nepřipadáte si mezi německými důchodci v milionových bydlicích jako naprostá sociálka.

Náš zapůjčený Expedition se totiž stal doslova magnetem na pohledy kolemjdoucích a sousedů. Během příjezdu do kempu nás dokonce zastavil jeden z místních, který si Mitsubishi nafotil snad ze všech stran a dokonce se nás ptal, kde by si o autě mohl něco přečíst, včetně specifikací a úprav. Tohle se vám ve Volkswagenu California prostě nestane.

Ještě před tabulkou s technickými prvky a závěrem bych měl napravit ještě jednu křivdu této recenze, které jsou terénní dovednosti. Auto je do terénu skvěle připraveno a tak mi přišlo hloupé nevzít ho alespoň na nějakou tu polňačku a lesní cestu za domem. Jenže jak se ukázalo, bylo to vlastně úplně zbytečné. Vymetl jsem sice s L200 nějakou tu louži, pokořil jsem celkem náročné stoupání a ozkoušel jsem komfort podvozku na rozbité cestě, jenže L200 se ani nezadýchala. Vlastně jsem ani nemusel aktivovat pohon všech kol - standardně poháněný zadek pobral všechno, čemu jsem ho vystavil. Přiřazení pohonu přední nápravy bylo prostě zbytečné a mohl jsem si ho klidně odpustit.

Za offroadové úpravy vozu si případný zákazník bude muset připlatit, ovšem ve výsledku dostane stroj, který bude hledat přirozené limity jen obtížně a pravděpodobně jen daleko od domova. A i kdyby snad došlo na nějaké to hrabání, stále je tu možnost uzavřít pomocí sady od ARB zadní diferenciál a z L200 se tak stane tank, který bude pokračovat doslova cestou necestou. Srandu za volantem L200 si však člověk užije i bez terénu. Tohle auto zkrátka nasazuje úsměv od uchy k uchu, který vám vydrží tak dlouho, dokud si vzpomínku na zážitky s ním spojené dokážete udržet v paměti.

Každá sranda ale něco stojí a proto bychom měli uvést i seznam příplatkové výbavy s cenami:

I přes nemalé příplatky, z nichž většinu ale využijete skutečně až v extrémních případech, však L200 zůstává univerzálním pickupem, který po sundání stanu, markýzy, odstranění výbavy z kufru a přezutí pneumatik nabídne komfortní svezení a hlavně plnou praktičnost standardního modelu. Můžete ho využít k práci, na nákupy, rozvážení dětí do školy, ve volném čase, k běžnému ježdění, atd. Možnosti jsou zkrátka neomezené. A to se mi na tomhle autě neskutečně líbí. 

Tabulka

Cesta do Chorvatska, pobyt v kempu i cesta zpátky domů byla zkrátka fantastický zážitek. Ještě jsme ale nezmínili náklady. Kolik nás stály zásoby zřejmě nikoho nezajímá a ceník kempu naleznete na tomto odkazu. Mimochode - cesta na konci sezóny se skutečně vyplatí. A to bez jakýchkoliv ústupků co se týkalo počasí nebo kvality ubytování. 

A spotřeba? No řekněme si upřímně, že kombinovaná spotřeba 7.1 litru u standardní L200 je v případě expedičního speciálu naprosto nedosažitelná. Během ježdění po okreskách kolem domova se mi podařilo dostat na 9.5 až 9.9 litru nafty na 100 km. Jakmile jsme ovšem vyrazili na dálnici, spotřeba se zvedla na 10.5 litru a kolem této hodnoty se pohybovala prakticky po celou dobu. 75 litrová nádrž by nás tedy dostala až někam na hranice Chorvatska.

Ve výsledku se jednalo o několik velice pohodových dnů, během kterých bylo Mitsubishi L200 naprosto dokonalým společníkem. Uvnitř byl dostatek prostoru pro zbytečně mnoho krámů, jízdní komfort byl nad naše očekávání, kempinková výbava zajišťovala dokonalý komfort kdekoliv na cestách a samotná radost z každého pohledu na tenhle stroj byla zkrátka k nezaplacení. Jak říká můj kolega o Subaru BRZ - tohle by se mělo dávat na předpis místo antidepresiv.