Abychom mohli celou situaci pochopit, je potřeba vrátit se do období po druhé světové válce. Tou dobou bylo Německo rozděleno na východní a západní, přičemž západní stranu kontrolovali spojenci. Město Wolfsburg, které bylo a je ikonickým sídlem VW, se nacházelo v části kontrolované Brity, kteří se v rámci nastartování poválečné ekonomiky a vytváření pracovních míst rozhodli provoz automobilky obnovit.
A zatímco před válkou a v jejím průběhu bylo vyrobenou jen několik stovek Beetlů určených pro pohlaváry, tedy ještě pod jiným označením, v roce 1945 vyprodukovala automobilka 1 785 kusů. Britská správa však neměla nejmenší zájem pouštět se do automobilového průmyslu a tak začala hledat někoho, kdo kontrolu nad automobilkou převezme.
První volbou se v roce 1947 stal Sir William Rootes a jeho bratr Reginald, kteří kteří vlastnili a provozovali skupinu Rootes Group. Ta kontrolovala výrobu automobilů značek Hillman, Humber a Sunbeam, takže správa Volkswagenu by pro ně jistě nebyla problém. Oba bratři však tuto příležitost odmítli.
Řada tak přišla na dalšího významného muže z automobilového průmyslu, kterým byl Henry Ford II. S tím si Britové naplánovali schůzku na březen roku 1948 v Kolíně nad Rýnem. A abychom ilustrovali, jak moc se Britové chtěli vedení automobilky zbavit, musíme dodat, že byli ochotni ji Fordu předat zcela zadarmo.
Když ale přišel čas na vyřčení rozhodnutí, vložil se do věci Ernest Breech, předseda představenstva Fordu. Ten se měl podívat na Forda II. a pronést „Pane Ford, nemyslím si, že to co nám nabízí, za to stojí," jak uvádí publikace Small Wonder. A tím schůzka skončila.
Názor pana Breeche však zřejmě nebyl jediným důvodem k přerušení jednání. Továrna ve Wolfsburgu se totiž nacházela jen pár kilometrů od zóny okupované sověty, která se později stala hranicí. Je tedy dost pravděpodobné, že Ford nestál o automobilku v relativně nebezpečné zóně. Na to ostatně upozorňuje i vyjádření nejmenovaného zdroje z představenstva Fordu v knize Thinking Small: The Long, Strange Trip of the Volkswagen Beetle.
V roce 1947 navíc ztroskotala jednání s Australskou reparační radou, která o automobilku také nestála. Britové se tak vzdali a rozhodli se ponechat Volkswagen svému osudu. Automobilka však měla velké štěstí, že v jejím čele stál již od ledna 1948 (takže se účastnil i jednání s Fordem) jistý Heinz Nordhoff.
Tento automobilový inženýr působil před válkou v automobilce Opel, kde se díky svým schopnostem dokázal rychle vypracovat na pozici vedoucího manažera. Zde se také naučil řadu věcí o fungování automobilového průmyslu za oceánem, neboť do Opelu nastoupil krátce poté, co ho koupil americký gigant General Motors.
Nordhoff během prvního roku zdvojnásobil produkci a právě díky němu se z modelu Beetle stal celosvětový hit a z automobilky Volkswagen symbol poválečného rozkvětu západního Německa. A nyní, jak se zdá, se zástupci automobilky Ford i Volkswagen zřejmě opět sejdou u jednoho stolu a možná i nad vývojem společného modelu.