Violette Morris, narozená 18. dubna 1893, byla již v mládí nadanou atletkou a sportovkyní. Violette byla již od dětství tak trochu "klukanda" (tomboy) a už během svého dospívání ve francouzském klášteře propadla sportům jako vzpírání, box, plavání, běhání, vodní polo nebo hod oštěpem.
Její sportovní kariéru však narušila první světová válka, které se účastnila hned na dvou pozicích. Tou první a tradičnější byla pozice zdravotní sestry, kterou se stala po přeměně svého boxerského klubu na špitál Červeného kříže. Jako zdravotnice se dostala i na bojiště a v sanitce nebo na motorce křižovala řadu bojišť.
V poválečném období se věnovala své atletické kariéře. V roce 1921 se mimo jiné zúčastnila prvních ženských olympijských her, které vznikly na protest proti zamítnutí účasti žen na tradiční Olympiádě. Odtud si odvezla první místo v hodu oštěpem a vrhu koulí. Hlavně tu však získala pozornost a sponzory, kteří ji umožnily dostat se za volant.
V roce 1922 tak Morrisová usedla za volant automobilu Benjamin a všem vyrazila dech, když během své první účasti na závodu Bol d’Or obsadila čtvrté místo a zároveň si připsala rekord za nejrychlejší kolo. O dva týdny později pak dokonce vyhrála náročný závod z Paříže do Pyrenejí a zpět.
Největší úspěchy na ni však stály čekaly. V roce 1923 opět usedla do automobilu Benjamin a zúčastnila se závodu z Paříže do Nice, kde doslova ohromila všechny přihlížející. Ze závodu si totiž odvezla cenu za výhru nejen ve své třídě, ale také pohár pro tým, pohár pro ženy a "pohár Prezidenta republiky."
Psali jsme
V této chvíli však začala i kompletní změna osobnosti: nechala se rozvést a začala pracovat na své kompletní změně. Začala dbát hlavně o svou svalnatou postavu, začala nosit pánské obleky, denně vykouřila tři krabičky cigaret a její chování bylo dost nevybíravé - pro ránu zkrátka nešla daleko.
V závodní a sportovní kariéře pokračovala Morrisová až do roku 1928, kdy ji Francouzská ženská atletická federace odmítla obnovit licenci a nedovolila ji účastnit se Olympijských her 1928. Zničená Morrisová si proto otevřela obchod se příslušenstvím pro automobily a zaměřila se jen na závodění. V tomto roce se rozhodla i pro podstoupení Mastektomie, tedy odstranění prsou. Podle jejích slov stejně neplánovala zakládat rodinu a navíc brzdily její rychlost.
Po zákroku se s ní však rozešel její partner Raoul Paoli, který měl současně odstartovat skandál spojený s jejími sklony k bisexualitě. S tou se samotná Morrisová nikdy příliš netajila a historky o jejím vysedávání v barech s ženskými společnicemi byly pověstné. Média lačnící po skandálu však celý případ náležitě rozmázla, Morrisová ztratila naději s odvoláním jejího neprodloužení atletické licence, její obchod s příslušenstvím zkrachoval a veřejnost na ni zanevřela. Morrisová tak byla de facto zatracena.
Zanedlouho se však Morrisová znovu setkala se svou bývalou rivalkou ze světa motorsportu, kterou byla Gertrude Hannecker. Ta sice na veřejnosti vystupovala jako německá novinářka, ale ve skutečnosti verbovala lidi pro nacistickou tajnou službu. Tohle setkání odstartovalo události, na jejichž konci byla Morrisová pozvána jako Hitlerův VIP na Olympiádu v Berlíně, kdy byly mimo jiné oceněny její dlouhodobé sportovní úspěchy, které Francie ignorovala.
Hanneckerová zkrátka vycítila její slabost a dokázala ji dokonale využít. Morrisová se stala sympatizantkou nacistického režimu a zanedlouho se stala i velice schopnou agentkou. Nacistům totiž ochotně vyzrazovala obsahy různých telefonátů, tajemství spojená s Maginotovou linií, rozmístění vojenských útvarů kolem měst a údajně se ji dokonce mělo podařit vynést i technické parametry francouzského tanku Renault-Somua S35.
Po celou tu dobu žila Morrisová v Paříži a po utichnutí skandálu se dál věnovala závodění a sportu, zejména hraní tenisu. Po pádu Francie, ke kterému značně přispěla, se usídlila na velení Gestapa v Rue Lauriston. Zde se podílela na různých operacích na černém trhu a často spolupracovala s Mafií. Tím zaujala francouzskou pobočku Gestapa, organizaci Carlingue. Ta ji pověřila operacemi potírajícím teroristické skupiny - tedy odboj. V tom však byla Morrisová bohužel velice efektivní. Na cestě za svými cíli se nebála používat brutální výslechové techniky, zbraně ani svádění.
A ačkoliv se Morrisová úspěšně vyhýbala odhalení francouzskými tajnými službami, Britové její počínání sledovali již od třicátých let. Trpělivost však přetekla v momentě, kdy měla odstranit skupinu britských řidičů / závodníků, kteří měli být součástí odboje. Skupinu měl vést Charles William-Grover a bývalý závodník Bugatti Robert Benoist. Právě druhý jmenovaný měl být jediným, kdo zničení buňky odporu přežil - ovšem jen proto, aby na veřejnosti vyprávěl zastrašující příběh o tom, jak "Hyena Gestapa" pronásledovala jeho skupinu.
V roce 1944 tak byla Morrisová v nepřítomnosti odsouzena k trestu smrti, jehož vykonáním byla pověřena britská tajná organizace SOE. Ta pověřila úkolem zvláštní francouzskou odbojovou skupinu, která si na Morrisovou počkala na venkovské cestě během jedné z jejích vyjížděk ve společnosti kolaborantských přátel. Morrisová se ocitla pod těžkou palbou, kterou neměla šanci přežít. Její tělo nakonec skončilo v neoznačeném masovém hrobě. Jejích 20 národních titulů, 50 medailí, 200 fotbalových utkání a tři "Ballon d’Ors" (zlaté míče) ji byly k ničemu.
Pokud by se Morrisová nedostala na špatnou stranu, zřejmě by dnes byla glorifikována jak ve světě sportu a atletiky, tak v historii motorsportu. Kvůli své náklonnosti k nacismu ji však historie doslova semlela a dnes je téměř zapomenuta. Ostatně kdybychom na ni nenarazili na Jalopniku, zřejmě bychom o ni nevěděli ani my. Přitom se z historického hlediska jedná o nepopiratelně zajímavou osobu.