Dát v sedmdesátých letech Giugiarovi volnost znamenalo téměř jistý úspěch. Vždyť už dva roky před Alfasudem navrhl pro italskou automobilku nádherný koncept Iguana, v roce 1970 potom následoval Volkswagen Porsche Tapiro, který se do dnešních dnů bohužel nedochoval. Premiéra Alfasudu Caimano, tedy onoho „kreativního projektu,“ proběhla na turínském autosalonu v roce 1971. A v italském městě si stříbrné kupé s o 20 centimetrů kratší platformou Alfasudu okamžitě získalo obdiv široké automobilové veřejnosti.
Vždyť koho by neuhranula naprosto atypická přední část bez A-sloupků, s dlouhou kapotou a čelním oknem plynule přecházejícím ve střechu. Ba co víc, okno bylo spojené s dveřmi, do interiéru se tak nastupovalo až po odklopení celé střechy. O alespoň malý přísun vzduchu se staraly miniaturní uzavíratelné otvory ve dveřích, přesto bych v autě během prázdninových veder jet nechtěl.
Dopředu se otevírala i rozměrná kapota s oranžovým logem Alfy a především vyklápěcími světly. O dostatečnou tuhost karosérie se staraly zadní sloupky, spojené mohutnou příčkou, čímž byla vytvořena obdoba ochranného oblouku. Do něj byl zabudován ve čtyřech polohách stavitelný střešní spoiler. Jeho ovládání probíhalo prostřednictvím tlačítka v interiéru, jedna změna polohy znamenala zvednutí spoileru o osm stupňů. Celkově se tak „křídlo otevřelo“ pod úhlem až 32 stupňů, někteří by jej mohli dokonce označit za vzdáleného předchůdce dnešního systému DRS.
Kratší platforma znamenala úbytek místa v interiéru, na což doplatili zadní cestující. Řidič a spolujezdec mají k dispozici anatomická sedadla s integrovanou hlavovou opěrkou. Dvouramenný volant se čtyřmi „vroubky“ vzdáleně evokuje specifická litá kola, tím nejzajímavějším je na celé kabině ale přístrojová deska. Nečekejte klasické budíky, ale válce, pohybující se se změnou rychlosti nebo otáček auta. Naopak „ručičky“ těchto válců zůstávají statické, Caimano tak má v podstatě opak toho, co většina auta před ním i po něm. Palubní deska je dále relativně strohá, monotematickou černou barvu rozbijí pouze červené koberečky.
Pokud pod kapotou očekáváte šesti- nebo dokonce osmiválec, budete zklamaní. O pohon se totiž stará čtyřválcová dvanáctistovka typu Boxer z běžného Alfasudu. Výkon 68 koní a točivý moment 90 Nm pak na zadní kola přenáší čtyřstupňová manuální převodovka. Není to mnoho, na druhou stranu za klínovitý tvar karosérie mu tento malý nešvar rádi odpustíte.
Už od začátku byl Alfasud Caimano stavěn s tím, že do sériové výroby nikdy nezamíří. Alfa Romeo jej později alespoň využila na propagaci standardního Alfasudu. Dnes je součástí milánského muzea automobilky, kterému se přezdívá stroj času. A ačkoliv to bude znít jako klišé, (nejen) tato Alfa opět předběhla svou dobu…
Zdroj: Alfa Romeo, classicdriver.com, autoblog.nl