Kopáček debutoval s R5 devátou příčkou

Náš příběh z minulé tiskové zprávy má úspěšné pokračování, Václav Kopáček s Barborou Rendlovou si po Valašské rally poprvé v životě zapsali mistrovské body v nejsilnější třídě 2. Co tomu předcházelo? „Jak jsme už předesílali, na Moravě jsme závodili s pronajatým vozem Ford Fiesta R5. A jak se ukázalo, byla to skvělá volba,“ usmívá se třicetiletý pilot a popisuje běh událostí: „Ve středu před soutěží jsme přijeli na Moravu a v autě se konečně poprvé svezli. Postavili jsme si na letišti ve Žlutavě kanystry s vodou a já se učil mezi nimi kličkovat, abych pochopil alespoň základní věci, jako jsou rozměry vozu. Pak jsme se v podvečer přesunuli na komárovskou rychlostní zkoušku, kde jsme už toho ale moc odjezdit nestihli. V součtu jsme ten den najezdili asi dvacet ostřejších kilometrů. Znovu jsme v R-pětce seděli až v sobotu ráno na shakedownu, který jsme si projeli šestkrát, no a pak nás už čekal start Valašské rally. Ta měla letos moc pěkné (i když díky posypu kluzké a zrádné) rychlostní zkoušky, my se ale pořád především museli moc a moc učit, jak se má správně zacházet s novou technikou.

Trochu bych se za to chtěl omluvit divákům, na naši jízdu asi v úvodu nebylo moc pěkně podívání. Auto se často muselo houpat jako lodička na moři, vždyť jsme brzdili snad napětkrát. Mnohokrát jsem se přesvědčil, že jsem začal šlapat na pedál moc brzy a pak znovu a znovu hledal ten správný brzdný bod. Je zkrátka poznat, že to už není sériový vůz, ale opravdový závoďák, navíc je asi o čtvrt tuny lehčí než Subaru… Málo zkušeností s jeho řízením cítím i v pomalých zatáčkách – oproti Impreze je tu jinak řešený mezinápravový diferenciál a já po celou soutěž nenašel správný recept na pomalé technické pasáže. Zatím mi není jasné, zda je lepší je jen pomalu vykroužit nebo naopak auto nadhodit a poslat je pod plným plynem ven. Bylo by to sice efektnější, ale tohle auto zkrátka není na smyky moc stavěné.

Jsem rád, že jsme se při soutěži vyvarovali větších chyb. Jen v jedné ze zatáček jsme ztratili asi čtyři vteřiny výletem na louku, když jsem za horizontem netrefil brzdný bod a nepřesně najel do pomalé zatáčky s betonovými ´antikaty´, kterým jsme se potřebovali vyhnout. Ještě větší časovou ztrátu jsme zaznamenali v pátek na okruhu, kde jsem se tolik soustředil na správné brzdění na kluzkém posypovém materiálu, že jsem přeslechl jednu zatáčku a namísto pokračování do dalšího kola už jsem auto namířil směrem k cíli. Naštěstí jsem si to uvědomil včas, a tak z toho bylo jen kratičké couvání a časové ztráta něco přes deset sekund. Když shrnu soutěž, konečná devátá příčka v cíli sice není nic moc, ale pro nás byla Valaška především velké poznávání zákoutí Fordu. Celkem se to dařilo, zejména druhý den už jsem měl z některých rychlostních zkoušek docela dobrý pocit. Báječné bylo, že jsme po celou soutěž nemuseli řešit jediný technický problém. Tým fungoval, auto fungovalo, pneumatiky Pirelli byly skvělé, a tak jsme se mohli soustředit jen na postupné seznamování s novou technikou, při kterém nám po celou soutěž tým Ondry Bisahy ochotně radil,“ konstatuje Kopáček.

Dejme teď ale před skromným jezdcem přednost číslům. Na startu soutěže se sešlo celkem 79 posádek včetně absolutní české špičky, z toho devatenáct jich bojovalo s vozy nejsilnější třídy 2. Testovací rychlostní zkouška (tzv. „shakedown“) znamenala pro dvojici týmu Duck Racing pátý nejlepší čas, přičemž rychlejší byly oba vozy továrního vozu Škoda Motorsport a dále už jen Václav Pech a Jan Černý. Při soutěži zaujala dvojice Kopáček – Rendlová nejprve dvanáctou příčku, už po RZ3 se ale posunula na devátou pozici, kterou pak udržela až do cíle. V samostatném hodnocení druhé etapy však mladému duu patřila šestá příčka, přičemž dvakrát z toho byl čtvrtý nejlepší čas na rychlostní zkoušce a jednou dokonce druhý (rychlejší byla pouze dvojice Kopecký – Dresler). „To bylo na RZ Juřinka a já sám si neumím moc vysvětlit, jak se to povedlo. Na pilu jsme rozhodně nijak záměrně netlačili. Když o tom přemýšlím, napadá mne snad jen to, že trať tohoto testu neměla zrádná místa, byla čistá a přehledná a já se tím pádem nebál snažit se lépe využívat potenciál vozu. Asi se to povedlo,“ pomrkává Kopáček.

„Povedl se nám v sobotu ale třeba taky druhý průjezd Bystřičkou či první Hukvaldy,“ připomíná spolujezdkyně Rendlová. „Bohužel právě první Hukvaldy pak byly anulovány, což nás docela mrzelo. Ale je to asi pochopitelné, s pozicí cíle tam byl trochu zmatek. V průběhu seznamovacích jízd byla prováděcím ustanovením změněna, a když jsme tam potom při závodě přijeli, byla cedule opět posunuta do původní pozice. Venda jel podle rozpisu a změny cíle si všiml pozdě, takže musel zase ještě přidávat plyn poté, co už přepnul vůz do přejezdového režimu. I s touto časovou ztrátou jsme tam ale před zrušením měli docela dobrý čas. Nakonec jsme v konečném pořadí soutěže bojovali o desetinky vteřin, takže nás ta situace trochu mrzela, ale je pravda, že to byla jediná organizační vada na jinak pěkné soutěži. My si Valašku moc užili a startem s vozem R5 jsme si splnili jeden z našich snů. Za to bychom moc rádi poděkovali v první řadě Petru Kačírkovi a dalším partnerům, za podporu ale také našim blízkým i fanouškům, kteří nám dodávali energii povzbuzováním,“ usmívá se sympatická spolujezdkyně.

„Ode mne má posádka jedničku s hvězdičkou,“ hodnotí Valašskou rally právě vedoucí týmu Duck Racing, Petr Kačírek a doplňuje: „Je vidět, že jsme načasovali přesednutí do R5 správně, úkol byl splněn na 110 procent. Venda s Bárou opravdu uzráli a jejich výkon zasluhuje uznání. V premiéře s novou technikou i bez většího testování uklouzanou a zrádnou soutěž dobře zvládli a i bez většího předstartovního testování si dojeli pro skvělou devátou příčku. Třešničkou na dortu pak byl druhý nejrychlejší čas na Juřince za Kopeckým, k tomu opravdu není potřeba nic dodávat. V kontextu s tímto výsledkem možná působí Vendovy sebekritické komentáře až přehnaně nebo směšně, ale on je opravdu jezdcem, který o svých rezervách dobře ví. Ani jeho velký cit pro skluz pochopitelně nenahradí chybějící zkušenosti, a tak rozhodně ještě nedokázal využít všech možností vozu. Uvidíme, co teď bude dál, v každém případě ode mne patří velký dík a pochvala oběma, velké poděkování směřuje i týmu kolem Ondry Bisahy za výtečně připravené auto,“ dodává Kačírek.