TEST: Hyundai i40 1.7 CRDi - Korejské překvapení

Jeho design, osobitost a i zpracování leckoho překvapili a prodejně si Hyundai i40 od svého uvedení na trh nevede vůbec špatně. Nás proto velice zajímalo, zda se opravdu jedná o tak skvělý vůz a zda pojmenování „korejský Passat“ má své opodstatnění. Na test se nám podařilo sehnat mírně zajetý exemplář v černém metalickém laku a s naftovým motorem 1.7 CRDi v druhé, o něco silnější výkonové konfiguraci. 

Design

Model i40 je vlastně nástupce Hyundai Sonata a inženýři značky se snažili vychytat úplně všechny chyby, aby se již neopakovala „špatná minulost“. Právě to bylo i důvodem toho, že model i40 se představil až dva roky po ukončení výroby Sonaty. 

Naším testem prošla čtyřdveřová varianta, ovšem v nabídce výrobce je i rodinná verze kombi, kam naložíte snad úplně všechno. Stylovější a dramatičtější je spíše sedan a jeho krásný černý lak, jej doslova ještě více zkrášlil. Měli jsme možnost porovnat vedle sebe stojící i40 ve sněhově bílém a v našem černém laku a lépe se k vozidlu hodil právě ten černý. Při pohledu na vůz asi nejvíce zaujme přední maska chladiče s dravými světlomety, jenž má chromové linky. Z bočního pohledu ve vás bude i40 sedan zcela jistě evokovat něco podobného ve stylu čtyřdveřového kupé a po stránce designu nelze i40 absolutně nic vyčíst. Přidejte k tomu se svažující linii střechy, LED pásy denního svícení a spolu se zatmavenými bočními zadními okny máte dravý model, jemuž by kde kdo netipoval, že jeho původ má hledat v Koreji. 

Hyundai i40 nese tzv. fluidní design, což vám zaručuje, že všude kam přijedete, bude budit příjemnou pozornost a lidé se za vámi prostě otočí. Ne každého může potěšit logo Hyundai, stále se najdou ti, co v Hyundai vidí starý a nefunkční vůz, ale to je minulost! Nová i40 jako by se chtěla oprostit od dřívějších neúspěchů svých předchůdců a šla si svou vlastní cestou. Efektivitu přidávala i 18″ lesklá kola s nizkoprofilovým obutím a zadní líbivé světlomety.

Design a interiér 

V interiéru je to už o něco horší po stránce vzhledu a dojmu „luxusu“. Stále se ale jedná o velký krok kupředu a již dávno tu nenajdete tvrdé a nevzhledné plasty, chaotickou ergonomii tlačítek a nebo vrzající části interiéru. Dílenské zpracování je vcelku dobré, ovladače různých palubních funkcí mají své správné místo a snad jen design středového panelu to mírně kazí, jako by jsme se ocitli v roce 2000.

Testovaná verze byla v plné výbavě a tak se na středovém panelu objevila i dotyková obrazovka s navigačním systémem, jejíž reakce na dotyky není zrovna nejlepší, displej je potřeba pořádně „zmáčknout“ a lehké dotyky jako u německého koncernu zde na korejce rozhodně neplatí.  Potěšil i tříramenný multifunkční vyhřívaný kožený volant, který padne dobře do ruky,  jen jeho design by potřeboval mírně vylepšit, na vůz střední třídy je dle našeho názoru až moc „obyčejný“. Jelikož vůz byl vybaven automatickou převodovkou, pod volantem si své místo našla pádla pro ruční řazení. 

Přední kožená sedadla nabízejí průměrné boční vedení a v naší výbavě dokonce nejen elektrický výhřev, ale i jejich odvětrávání, za což udělujeme I40 kladné body. Obě sedadla byla navíc elektricky seřiditelná a rozsah nastavení musí uspokojit snad úplně každého. Nastavit si lze pojezd, výšku, úhel opěradla, vyboulení v oblasti zad a úhel podepření stehen spodního sedáku. Po stránce prostoru je v přední části místa dostatek, a to i nad hlavou. Výhled vpřed je ideální, širší A-sloupky sice občas překážejí ve výhledu při odbočování, ale při troše opatrnosti to není zas taková tragédie. Kdo si nad myslel, že svažující se linie střechy v zadní části ubere místo nad hlavami pasažérů, ten se dost zmýlil.  I přesto, že je zde střecha o něco nižší, stále se zde usadí pohodlně osoby do výšky 185 cm. O prostoru pro kolena vzadu asi není potřeba hovořit, místa je zde požehnaně a tísnit se zde opravdu nebudete. 

Výbava vozu byla nadmíru bohatá, vůz nesl příplatkový paket Style/Premium, který vozidlu přidal adaptivní světlomety, zadní boční airbagy či ventilovaná sedadla. Ve voze se ve standardu objevily vyhřívané sedačky, automatická duální klimatizace a nebo tempomat s omezovačem rychlosti. Systém pro udržení vozidla v jízdním pruhu funguje bezchybně, vůz sleduje pruhy na silnici a podle nich vyrovnáná korekcemi volantu správný směr. Při delším nedržení volantu ale systém zjistí, že se flákáte a začne vás upozorňovat, ať převezmete řízení a tak to má být. 

Motor a jízda

Už zkraje jsme zmínili, že pod kapotou námi testovaného Hyundaie i40 pracovalo naftové srdce o objemu 1.7 litru s výkonem rovných 100 Kw a 330 Nm točivého momentu. Ve spojení s automatickou šestistupňovou převodovkou se nejedná o žádného sprintera, brzdou provozu ale taktéž nebudete. 

Hyundai i40 nabízí především klidnou a plavnou jízdu, podpořenou pohodlím na palubě, i tak je ovšem škoda, že výrobce do i40 nemontuje silný naftový čtyřválec 2.2 CRDi s výkonem 197 koní, který by s i40 pěkně zamával a dodal mu dávku agresivity. Automatická převodovka řadí celkem obstojně, někdy jsou její reakce pomalé a funkční preciznost, kterou se chlubí německé DSG, zde nehledejte. Zamrzí fakt, že v manuálním režimu vás převodovka úplně nenechá dělat si co chcete a ještě dřív,  než se dostanete k omezovači otáček, vám stejně zasáhne do řízení a odřadí za vás. 

Vozidlu svědčí nejlépe pásmo otáček mezi dvěma až třemi tisíci otáček, kdy se výkon projeví nejvíce. Při vytáčení k hranici 4 tisíc se výkon pomalu vytrácí a spíše než zrychleni slyšíte rázný zvuk dvou koncovek výfuku, které leckdy zněly, jako bychom pod kapotou měli minimálně 180 koní. Co se týče spotřeby, při klidné a plavné jízdě se dostane i přes přítomnost automatu na hodnotu kolem 6,2 litru na 100 km. Kdo za to pořádně vezme, aktivuje tlačítko Sport (to nechá motor vytočit skoro až k 4200 ot/min), ten se dočká výsledné spotřeby 8,2 litru. Větší odběr už asi není možný, s vozidlem bylo na letištní ploše ježděno na limitu a meta 8,2 litru je tak v běžném životním cyklu i40 1.7 CRDi opravdovým vrcholem. 

Odladění podvozku jasně dává najevo, že se nejedná o sportovně zaměřený sedan, v zatáčkách se při prudším průjezdu naklání jen mírně ale ta „chuť“ řezat zatáčky, ta tam prostě není. Podvozek dobře tlumí nerovnosti, neotáčivost přichází opravdu až při drsném zacházení a řízení je přesné, ovšem bez jakéhokoliv citu a stále nechápu přítomnost tří nastavení tuhosti posilovače. V úrovni Sport se posilovač snaží řidiči volant co nejvíce znehybnit, v režimu Comfort lze zas volant ovládat konečkem jednoho prstu, ideální je tak nastavení Normal. 

Resumé

Ještě než jsem si přebral klíče od vozidla, měl sem v sobě předsudky vůči značce Hyundai, čekal sem rozvrzaný vůz, který špatně pojede a jediné co by na něm bylo k vidění je design. To ale byla hloupost z mé strany a po týdnu testování bych v případě lepšího volantu, motoru a pořádných dálkových světel, které tam snad byly jen v podobě kontrolky, neměl i40 co vyčíst. Vůz vyniká příjemným a prostorným interiérem, cestu do zahraničí bych v něm i přes tvrdší sedadla absolvoval s přehledem a naftová pohonná jednotka se dokáže v případě lehké nohy na plynu odvděčit dojezdem kolem 860 km. Doufejme, že modernizace přinese lepší automatickou převodovku, designově povedenější volant a hlavně bi-xenonové světlomety, které v současné době Hyundai pro model i40 vůbec nenabízí. 

Celkové hodnocení: 86 %

Základní cena: 659 900 Kč

Cena testované verze s příplatky: 856 900 Kč

KLADY:

- poutavý design karoserie

- bohatá výbava

- spořeba paliva

- prostorný interiér

ZÁPORY: - zpracování středového panelu - zastaralý volant - někdy pomalejší automatická převodovka Motorizace     vznětový řadový čtyřválec zdvihový objem: 1685 cm3 nejvyšší výkon: 136 koní při 4000 ot/min největší točivý moment: 330 Nm při 2000 - 2500 ot/min palivo: nafta Výkon nejvyšší maximální rychlost: 201 km/h zrychlení z 0 na 100 km/h: 10,3 sekundy spotřeba paliva dle výrobce (město/mimo/kombinovaná): 5,5 l / 4,7 l / 4,2 l objem palivové nádrže: 70 litrů