Je obecně známo, že Volvo patří koncernu Ford, a sdílí s vozy Ford nemálo dílů. Konkrétně u modelů nižší střední třídy je sdílena podvozková platforma, takže Volvo V50 disponuje jedním z nejlepších podvozků ve své třídě. Ale začněme pěkně od začátku - exteriérem.
Vnější vzhled tohoto kombi je odvozen od sourozence, sedanu nižší střední třídy Volvo S40. S ním má stejnou přední polovinu vozu, které dominuje výrazná maska chladiče, protnutá diagonálně linií se znakem Volvo. Maska opticky navazuje na lichoběžníkovou kapotu motoru, a pokračuje až do předního nárazníku a spodního větracího otvoru chladiče - horní část s maskou a spodní část s mřížkou jsou odděleny plochou pro umístění registrační značky.
V rozích přední části vozu, které jsou opticky sníženy, najdeme přední světlomety, a v nárazníku pod nimi pak přední mlhové svítilny.
Námi testovaný vůz měl svetlomety bi-xenonové, a tak navíc v nárazníku nechyběly ostřikovače světlometů. Celek působí velmi dynamicky a vyváženě, na čemž má podíl i sportovně vytažená spodní hrana nárazníku.
Při pohledu z boku nelze přehlédnout zrcátka s integrovanými blikači, střešní ližiny a nádherná kola z lehké slitiny o průměru 17 palců v designu sedmi dvojpaprsků. Poněkud zvláštně ale působí zadní světla, především tedy rozměrná bílá plocha, ve které se ukrývají blikače a světlo zpětného chodu. Dřívější provedení mi připadalo hezčí a vyváženější ... ale sportovního ducha V50 alespoň prozrazují odrazky v rozích spodní strany zadního nárazníku. Ten je výrazně vybraný a umožňuje tak bezproblémové nakládání zavazadel; hrana zadního nároazníku je nízko a v jedné rovině se dnem zavazadlového prostoru.
Po otevření dveří se může řidič pokochat klasickým tvarem středového Volvo, ve které se ukrývá zabudované autorádio a ovládání klimatizace. Náš testovací vůz byl navíc vybaven funkcí bluetooth handsfree a umožňoval ovládání telefonních hovorů včetně synchronizace s adresářem telefonu. Dekor interiéru byl dýhou s dekorem dřeva, která je o stupeň výš než plastové náhražky; povrch je strukturovaný, nikoliv hladký, i když je zřejmé, že jde o dýhu a ne masivní dřevo.
Podobně jako u testovaného modelu C30 musím kritizovat malou řadicí páku, tentokráte automatické dvoustupňové převodovky PowerShift s možností ručního řazení. Ta pracovala ve spojení s dvoulitrovým turbodieselem o výkonu 100 kW (136 k). Takto motorizovaný kombík je dostatečně dynamický, ale projevuje se typická nectnost automatizovných převodovek Volvo - výrazně zvýšená spotřeba paliva. U C30 D5 s manuální převodovkou se spotřeba pohybovala o 1,5 litru níže, přičemž jízda byla výrazně dynamičtější (D5 má výkon vyšší o takřka 50 koní) a srovnání pohotovostní hmotnosti také není dramaticky v neprospěch V50. Nicméně, s PowerShiftem získává zákazník pohodlí automatu a díky systému dvojité hnací hřídele a dvou spojek také možnost zrychlovat bez přerušení dodávky točivého momentu motoru ke kolům při řazení.
Powershift pracuje spolehlivě a předvídatelně, ačkoliv ne přehnaně rychle. Řazení je ale hladké a proti manuální převodovce zrychlení z klidu na 100km/h trvá jen o 0,1 s déle. Kombinovaná spotřeba v testu nakonec činila 6,3 litru nafty, což je proti papírovým údajům jen o 0,3 litru více; cenou za ni však byla rodinná klidná jízda, což je proti zaměření tohoto "sportovního kombi". Pakliže zaměření budete ctít, spotřeba vystoupá nad 8 litrů na 100 km, a kvůli automatu to stále nebude pravá sportovní jízda. Prostě, podle mého ke sportovně laděnému autu patří manuál, anebo alespoň výrazně sportovnější převodovka s S režimem.
Věnujme se ale na chvíli zase interiéru vozu. Vedle již kritizovaného voliče převodovky se nachází stejná páka ruční brzdy, jako u C30, tedy krátká, tenká a působící nedůvěryhodným dojmem. Na robustnější asi není na středové konzoli dost místa, protože zbytek prostoru je vyhrazen pro středovou lokentí opěrku a odkládacím prostorem a audiovstupem externího zařízení. Před spolujezdcem je dostatečně prostorná odkládací schránka, a jinak velká zaoblená plocha palubní desky - zde by možná nebylo na škodu design obohatit.
Klíček se vkládá do štěrbiny vedle displeje palubního rádia, a opět je stejný jako u modelu C30. Totéž platí pro vnitřní prostor - subjektivně je vepředu Volvo V50 úzké, ačkoliv čísla říkají, že prostoru je dostatek. Před řidičem se nachází multifunkční kožený tříramenný volant a mezi ukazateli rychlosti a otáček našel místo displej palubního počítače, který na řidiče hovoří hezky česky.
Prostor na zadních sedačkách je co do délky dostačující, ačkoliv například v Octavii II je místa více. Co ale v Octavii nenajdete a za co vždy Volvo chválím, jsou bezvadné integrované dětské sedačky. Není nutné kupovat vlastní, není nutné uvažovat, jak sedačky uchytit tak, aby bylo možno zapnout bezpečnostní pás; jednoduše zadní sedák vyklopíte, a získáte kratší, ale vyšší dětskou sedačku, navíc pevně integrovanou ve skeletu vozu, takže netřeba přemýšlet o uchycení ISOFIX. Děti navíc ocení zkrácený sedák, takže si mohou pohodlně nohy v kolenou ohnout.
Zavazadlový prostor není vysoký, ale zato disponuje zajímavým dnem, které umožňuje vytvářet přepážku a uložit tak v kufru více drobností bez toho, že by tyto za jízdy poletovaly. Zadní roleta ale mohla být vyřešena lépe, například možnost automatického zatažení po stisku loktem zde chybí. Pode dnem zavazadlového prostoru se nachází jen dojezdové kolo, které v případě defektu dovoluje maximální rychlost jízdy jen 80 km/h.
Cena testovaného modelu V50 2.0D Momentum s automatickou převodovkou a veškerými doplňky dosahuje k hranici 900 tisíc korun. Za tyto peníze získáte kombi nižší střední třídy se sportovním designem, skvělým podvozkem, vynikající úrovní bezpečnosti a přijatelnou spotřebou. Platíte však za značku Volvo a rozhodně bych doporučil k dvoulitrovému dieselu nižší střední třídy spíše manuální převodovku, která dovolí vyniknout i sportovnějším ambicím a navíc sníží spotřebu.
Zdroj: www.auto-news.cz
