Slavné Ferrari F40 bude navždy symbolem čtyřiceti let existence firmy, kterou založil sám velký Enzo Ferrari. Právě tento muž stál za zrodem jednoho z nejúžasnějších sporťáků všech dob a zároveň to byl i poslední model vyvinutý pod jeho dohledem. Do prodejů se dostal roku 1987.
Pod kapotou šlo o čistokrevný závodní vůz, nástupce neméně slavného 288 GTO, ovšem o generaci lepší. Při vývoji se myslelo jak na vozy homologované pro běžný provoz, tak i pro závodní účely. Vše tak bylo kompromisem, ovšem téměř dokonalým kompromisem. Výroba skončila po pěti letech se 1311 vyrobenými kusy.
Při prvním setkání jasně objevíte naprosto nezapomenutelný charakter tohoto vozu. Nízká příď se zvedá, aby ukázala dvojici hlavních světlometů. Dva vstupy pro vzduch zásobují posádku čerstvým vzduchem a navíc napomáhají aerodynamice. Přední kapota se odklápí dopředu aby odkryla zavazadlový prostor. Testovaný exemplář měl bohužel kapotu zavařenou takový způsobem, že se pod ni nešlo dostat. Proto jsme klasický test praktičnosti s mojí maličkostí nataženou přes celý kufr museli vynechat. Je nám to líto tím více, že jeden z našich kolegů je právě ve stádiu stěhování a objemný zavazadelník F40 by jistě přišel vhod. Takto musel využít nevelkých kapacit stěhovací avie.
Pokračujme v obhlídce. Dveře se na rozdíl od mnoha současných sporťáků otevírají klasicky, tedy ne nahoru. V jejich krytí je vyprofilovaný přívod vzduchu k motoru. V našem případě byl zaslepen a máme tedy značné pochybnosti, že takovéto řešení se nakonec ukázalo být špatné, motoru se vzduchu tak jako tak nedostávalo a vdech jen zhoršoval aerodynamiku. Podle neověřených zpráv museli v roce 1996, rok po ukončení výroby, dva mechanici zodpovědní za tohle řešení obejít o půlnocích všechny majitele a vdechy jim potají zavařit. Jaké bylo překvapení majitelů když ráno vstali, nic netušíce usedli do svého F40 a po rozjetí zjistili, že auto běhá mnohem lépe než dříve.
Zadní část ukrývá zadní křídlo, které se proslavilo tím, že jej sociálně slabší spoluobčané často uřezávali a sami používali jako žehlící prkno. Pod spoilerem jsou pro Ferrari typické kruhové zadní lampy mezi nimiž je černá, plástvi podobná struktura, přes kterou se odváděl horký vzduch z motoru. Bohužel, nevýhoda u déle garážovaných kousků byla ta, že včely tento materiál časem vzaly za svůj a pojem žihadlo zde dostal úplně nový význam. Ano, přesně proto se říká v češtině sporťákům žihadla, stalo se tak roku 1989, kdy první Češi mohli vycestovat do Itálie, země supersportům zaslíbené. Skupinka turistů se kochala krásami končících Alp když tu z dáli zaslechli burácející motor a silný bzukot. Šlo, jak jistě tušíte, o Ferrari F40 s rojem včel na zádi. Vůz rychle projel, ale roj doštípal turisty dokonale. Dva z nich museli dokonce vyhledat lékařskou pomoc. Od té doby vždy, když tito turisté uviděli blížící se sportovní auto, volali: „pozor, blíží se žihadlo!“ A tak této termín zůstal v češtině pevně zakotven.
Kapitolou samou o sobě je plastový kryt, řekněme zadní kapota. Pod tímto plexisklem se ukrývá celý motor tohoto auta, skvost o výkonu téměř 500 koní. Jeho objem jsou 3 litry a je přeplňován dvěma turbodmychadly. Plexisklové překrytí motoru mělo svůj praktický význam. Vozy Ferrari byly vždy nejen výkonné a krásné, ale málokdo ví, že i neskutečně poruchové. Ano, je jistým faktem, že i při banální cestě na nákup řidič nikdy nevěděl jestli dojede. Proto bylo třeba na delší cestu přibírat ještě kolonu doprovodných vozidel s týmem kvalitních techniků, mechaniků a samozřejmě velkou spoustou náhradních dílů. Plexisklový průhled do motorového prostoru dovolil zkušenému oku zručného autoopraváře jediným pohledem odhalit napraví-li stávkující Ferrari výměna jediné rozbité součástky, nebo je-li třeba vyměnit celý motor. To vzhledem k jeho značné podimenzovanosti nebylo nic podivného.
Majitel tohoto skvostu se vyjádřil tak, že doba našeho testu nebude ničím omezená. Řekl doslova: „klidně si ten starej krám nechte, mně tu jenom zavazí,“ což jsme si přeložili tak, že s vrácením opravdu nemusíme spěchat. A rychle jsme pochopili proč. Na smluvené místo nedojel exemplář po vlastní ose, ale byl dovezen jiným vozem. I přes veškeré úsilí se nám nepodařilo otevřít dveře, do vozu nastoupit a udělat náš standardní test. Dokonce i letištní dráhu jsme měli domluvenou, všechno ale rychle padlo.
Samotné nás to velmi mrzí a to o to více, že mělo jít o nejlepší test celého roku. Slíbili jsme si v redakci, že příště budeme partnery pro testy vybírat pečlivěji. Slibujeme to tedy i vám, milým čtenářům.
Na závěr snad jen několik informací o cenách. Majitel se nám svěřil, že při koupi za nový exemplář vyplatil prodejci sto dvacet. Nevíme přesně o jakou šlo měnu a v jakých řádech se pohybujeme, protože na naše otázky ohledně těchto detailů nám hrdý majitel odpověděl jen „no to už se ze mne snad vážně děláte srandu“ a zavěsil. Pochopili jsme, že ve vyšší honoraci není rozprava o cenách příliš častým tématem a nám se podařilo ohromné faux pax. Dle našich interních zjištění a rešerší je cena pravděpodobně uvedena v tisících tehdejších Německých marek. Výbavu se nám bohužel zjistit nepodařilo, ale dle toho co jsme viděli průzorem plexiskla, příliš bohatá nebude.
Přesto bychom tento kousek v celé redakci jistě doporučili. Jen musíte pečlivě vybírat abyste nenaletěli na plechový modýlek jako my.
PS. Dívali jste se už dnes do kalendáře? Pěkný apríl přeje redakce auto-news.cz.
