Clio má své kořeny na samém počátku 90 let, kdy byla představena první generace vozu s tímto jménem. Již dříve však jezdily po světě Renaulty 5, přímí předchůdci Clia. Clií se zatím vyrobily 3 generace, zatímco ta první si svůj život odbyla v devadesátých letech, ta druhá, vyráběná od roku 1998, stále sjíždí z výrobních linek.
Třetí generace je novinkou roku 2005, letos přibude i verze kombi. Ta nás ale nezajímá, tentokrát bude středem pozornosti Clio druhé generace, které se v současné době prodává s přívlastkem Storia. Půjčený kousek měl najeto asi 55 tisíc kilometrů a byl vyroben před třemi lety. To ale v žádném případě ničemu nevadí.
Teda skoro ne. Udělám teď totiž menší guláš ve výbavě, zatímco v současné době je možné sehnat testovaný motor 1,2 16V pouze v nejvyšší výbavě Extreme, která zahrnuje například dvojici airbagů, ABS, posilovač řízení, výškově nastavitelné sedadlo i volant, manuální klimatizaci, palubní počítač, mlhovky a základní rádio, „naše“ auto v nejvyšší výbavě rozhodně nebylo. Klimatizace, mlhovky i palubní počítač, to všechno ve výbavě chybělo, zato však nechyběly příplatkové boční airbagy. Tipuji to na střední výbavu Fairway.
Malé Clio s ještě menším motorem 1,2, před námi desítky a stovky kilometrů zakroucených, úzkých okresek s velmi proměnlivým povrchem, to přece nemůže dopadnout dobře. Sám jsem byl překvapen.
„Prcek“, jak jsme Renaultíka po pár dnech nazvali vypadá zvenku velmi líbivě. Ostře řezané přední světlomety s čirým překrytím spolu s rychle se zvedající střechou budí dojem dynamičnosti a i záď má po letech stále co říct. Kulaté zadní sklo, úzká světla, zkrátka na pohled skvělé, jakkoliv je patrné, že současný design je o 10 let dále.
Usednutí do vozu není nikterak nepříjemné, po seřízení sedadla jsem si našel svoji polohu, která byla docela příjemná, na druhou stranu, s ubíhajícími kilometry jsem si stále více říkal, že bych ocenil to ještě o něco nižší posez. Tedy na kratší cesty bez výhrad, na delší... no, máme před sebou především městské a příměstské vozítko, přihmuřme oči. Čitelnost přístrojů je dobrá, volant se drží dobře a je zhotoven z příjemného materiálu.
Clio není zrovna příkladem v množství odkládacích prostor, velká schrána před spolujezdcem však většinu věcí pojme, odkládací prostory ve dveřích jsou také dostatečné, ačkoliv PET lahev do nich nedostanete. Držák nápojů vespodu přístrojové desky se dá využít i jinak, třeba jako zásobárna kapesníků, když senná rýma nedá spát. Bohužel, do držáků umístíte leda kelímky, půllitrová PET či půllitrová plechovka s energetickým nápojem nenašla dostatek místa.
Posledním místem je plocha nahoře. Je vystlána příjemně neklouzavou gumou, ve vyšších výbavách je však utlačena displejem palubního počítače, což praktičnosti nepřidá, zbude totiž jen malý zbytek tohoto prostoru.
Výtky půjdou především k ergonomii jinak dobře zpracovaného interiéru. Ovládání ventilace je utopeno někde v hloubi palubní desky, je třeba ho nahmatávat hodně dole a regulaci teploty doporučuji přenechat spolujezdci, hodně rozptyluje. Přitom mezi výdechy ventilace a rádie je pruh, který naprosto zbytečně zabírají jen 3 tlačítka varovných světel, centrálního zamykání a vyhřívání zadního skla. Tohle se dalo určitě vyřešit i jinak, posunutí o několik centimetrů výše by rozhodně přidalo komfortu i bezpečnosti.
Jinak je interiér zpracovaný dobře, většina materiálů je příjemná na omak, lícování je také bez větších chyb. Jeho design navíc nikoho neurazí.
Nezbývá než nastartovat. Zapalování se nachází přesně tam, kde má a motor chytá ihned. Spojka je naprosto nezáludná a ihned přijde k tělu. Při městské jízdě je možné držet motor v poměrně nízkých otáčkách, díky krátké převodovce je možné jet 50 km/h na čtyřku bez toho, aby se motor tvářil podtočeně.
Já jsem ale většinu svých tras najezdil po okreskách. Jak se tam „prcek“ osvědčil? Podvozek je vyladěný na výbornou. Šumavské cesty jsou tvořeny velmi rozdílným povrchem, od naprosto hladké silnice po rozbitou okresku, Clio si se vším bravurně poradilo. Na hladkých cestách podvozek dokonale podrží i při ostřejší jízdě, náklony se vůbec nedostávají do nepříjemných úhlů, zatímco na rozbitějších místech v žádném případě nevytřese duši. Naopak, dá se říct, že je relativně komfortní. Odskakování kol se téměř neděje a Cliu se líbí jakákoliv silnice, hlavně když jsou na ni zatáčky. V těch si „prcek“ libuje. Ochota zatáčet je velmi příjemná a jako celek je Clio velmi zábavným nástrojem a to i v bezpečných rychlostech. Zkrátka, řidič se nenudí, ovšem v pozitivním smyslu.
Může za to i velmi přesné řízení, které na silnici převede každý mikroskopický pohyb ruky. Bohužel do nich však nepřináší žádné informace o dění pod předními koly. Brzdy, které mají v základu ABS, jsou dostatečně silné, mají trochu delší dráhu a jejich náběh by mohl být ostřejší, ale vše je v normě a neomezuje to.
Nejhorší na celém řidičském zážitku je tak asi plyn. Prudší přidání plynu probíhá asi takto: zmáčknete pedál, vypijete kafíčko, užijete si s partnerkou, dočtete oblíbenou knihu a Clio zabere. Prostoje mezi akcí a reakcí jsou neskutečně dlouhé a velmi to vadí při podřazování, kdy je téměř nemožné srovnat si otáčky. Vše je o zvyku, ale tohle je příliš.
Již méně všechno kazí řadící páka. Je velmi dlouhá a od toho se odvíjí i délka drah. Ty nejsou příliš přesné a trefit tam pětku, to je asi jako hrát ruletu. O něco lepší je situace u dvojky, ale nebude to tím, že je lépe zkonstruovaná, ale tím, že se díky své pozici lépe řadí. I tak je to v rychlosti poměrně obtížné, nakonec si řidič stejně vystačí podtočenou trojkou a přetočenou čtyřkou a dvojku tam dá opravdu jen ve výjimečných případech. Dlouhé dráhy se dají přežít chycením páky o něco níže, nikoliv ze hlavici. Na druhou stranu je třeba pochválit Renault za to, že mechanická souhra člověk-stroj u převodovky přece jenom panuje, usazení konkrétního převodu je v páce velmi příjemně znát a snad se mi nestalo to, že by tam kvalt nepadl.
Zatímco benzínová 1,2 8V produkuje slabých 60 koní, šestnáctiventilová verze je na tom o poznání lépe. Se svými 75 koní plně dostačuje. Zatímco položení maximálního výkonu je u obou verzí v podobných otáčkách, maximální točivý moment je u osmiventilu v 2500 ot/min, u šestnáctiventilu v 4250 ot/min. Z toho plyne jediné, je třeba točit, točit a točit.
V nízkých otáčkách se neděje nic, pod 2000 je lépe nenechat motor vůbec spadnout, nevede-li cesta naprosto vodorovně či mírně z kopečka. Při městských rychlostech a zařazené čtverce točí něco nad ony dva tisíce a netváří se nijak podtočeně, na udržení rychlosti perfektní. Chcete-li však nějakou akceleraci, jsou minimální otáčky někde mezi 3000 a 3500. Od této hodnoty výše již motor slušně táhne a je v něm znát jeho 75 plnokrevníků. Motor se rád točí a nerad nechává spadnout, takže je třeba často řadit. To si ale příliš nerozumí s převodovkou. Bohužel, za vysokootáčkové řádění zaplatíte vyšší spotřebou, kterou jsem sice neměl možnost měřit, ale padesátilitrová nádrž ubývala poměrně rychle.
Měl bych také zmínit sedadla, ta mají poměrně nevýrazné boční vedení, i přesto však nemám pocit, že bych z nich v zatáčkách nějak vypadával. Prostor v kabině je naprosto adekvátní velikosti, dva dospělí vepředu nebudou trpět, vzadu je to již horší, avšak nikterak katastrofální. Děti si stěžovat zaručeně nebudou.
Jako celek nemůžu však říct proti Cliu nic tak zlého. Je s ním zábava, jezdí svižně, nezáludně a když se snaží, umí i docela úsporně. Na okresky to možná není nejlepší volba, ale určitě není vyloženě špatná, na podvozku je znát, že by snesli větší přísun výkonu, což motor ostatně také, na okreskách to nevadilo, ale na větších tazích začínal v kopečku ztrácet dech již v rychlostech kolem stovky. Na dálnici jsem ho netestoval, ale krátká převodovka hravě zařídí to, že při 130 km/h bude motor hučet na cca 3750 ot/min. Na delší cestování to také není, jakkoliv baví, zároveň i unavuje, do Chorvatska bych s Cliem rozhodně nejel. K tomu však také nebylo zkonstruováno. Město zvládá bravurně, parkování s ním je hračka, na okresce pobaví. Zkrátka co více chtít.
