Pokud jste pravidelnými uživateli automatických myček, například u benzínové pumpy, pravděpodobně nad jejím fungováním příliš nepřemýšlíte. Zvolíte si program, zaplatíte, naskenujete/vyťukáte kód, zajedete se špinavým autem do myčky a vyjedete s čistým.
Napadlo vás ale, o jak komplexní stroj jde? Každá mycí linka totiž musí zvládnout nepřeberné množství různých druhů vozidel. Každé má přitom jiné rozměry i jiné tvary. Myčka proto musí být vybavena množstvím senzorů, které spolu neustále komunikují, sledují vás vůz a podle toho se program přizpůsobuje.
To vše v prostředí, kde je vysoká vlhkost vzduchu i teplota. To jsou podmínky, které nesvědčí žádné elektronice. Ani té v čidlech, ani elektromotorům, které se starají o pohyb všech komponent, ať už to jsou kartáče, trysky nebo sušáky. Čemu ale tyto podmínky náramně svědčí, je koroze.
Při konstrukci mycích linek je tak brán velký zřetel na kvalitu materiálu a hlavně na jeho zpracování. Místo železa je tak využíván hliník, který korozi odolává bez problému. Velký důraz je také kladen na přesné svařování celku, neboť materiál bude většinu doby pod velkým zatížením.
Opomenout nesmíme ani čerpadla a trysky na vodu. Ty totiž musí každou minutu přečerpat a rozprášit desítky litrů vodu. Takhle napsané to nezní nikterak náročně, ovšem myčkou projíždí za den desítky aut, což zvyšuje nároky na oba komponenty.
Je toho spousta, co o automatických myčkách nevíme, nebo nedokážeme zpracovat. Jedná se ale o velmi komplexní stroje, které pracují v podmínkách, kde by jiná technika příliš dlouho nevydržela. Ať už tedy myčky pravidelně navštěvujete, nebo jimi pohrdáte, je potřeba si uvědomit, že jejich vývoj dal mnohým konstruktérům mnoho práce, na jejímž konci stojí největší roboti, se kterými se během života dostáváme do styku.