Otcem vozu je Alec Issigonis, turek řeckého původu s britským občanstvím, který třikrát propadl z matematiky. V roce 1956 byl ale požádán Leonardem Lordem, tehdejším předsedou představenstva British Motor Corporation (BMC), o vyvinutí „správně malého auta“. Konkrétně to měl být malý čtyřsedadlový vůz, maximálně využívající veškerý prostor s potřebným komfortem. Zároveň měl být automobil odlišný od všech ostatních vozů své doby. Auto mělo mít nízkou spotřebu, a pokračovat ve slavné tradici předválečných modelů Austin Seven a Morris Minor. Navíc byly finanční prostředky BMC velice omezené, a automobil se měl dostat na silnice tak rychle, jak jen to bude možné.
Za vše mohla suezská krize, kterou v červenci 1956 způsobil egyptský prezident Gamal Abd el-Nasser. Ten znárodnil společnost spravující Suezský průplav, který zůstal po řadu měsíců uzavřený. Výsledkem byl extrémní nárůst ceny ropy, který v Británii vyvrcholil až myšlenkami rozdělovat dávky benzínu na příděl po zhruba 45 litrech na měsíc. To znamenalo zelenou pouze pro velmi úsporné vozy.
British Motor Corporation, jež vznikla v roce 1952 spojením značek Austin, Morris, Riley a Wolseley, byla jedinou možností, jak se z krize dostat. Issigonis musel kvůli úsporám použít již existující motor. Nakonec si vybral „Series A“ z Morris Minor o objemu 948 cm3 a výkonu 37 koní. Ten byl ale na tak malý vůz až příliš výkonný a maximální rychlost 150 km/h byla mnohem vyšší, než mohl podvozek a brzdy zvládnout. Jako ideální se nakonec ukázalo snížení objemu na 848 cm3 a výkon 34 koní s maximální rychlostí 120 km/h.
Šetření na vozidle bylo patrné téměř všude. Pro otevírání dveří sloužil kus provazu, a řidič i spolujezdec před sebou měli odkládací přihrádku, jelikož se příslušné ukazatele nacházeli uprostřed. V základní výbavě nebylo ani topení a díky všem těmto úsporám vážil automobil pouhých 600 kg. Přesto nabízel dostatečný prostor pro čtyři osoby, a pokud by na malé zavazadla nestačil 195 litrový kufr, mohly zůstat zadní dveře otevřené, které díky pantům zespodu fungovaly jako prodloužená podlaha zavazadlového prostoru.
Premiéru zažil MINI v roce 1959 pod názvem Morris Mini-Minor a Austin Seven. Jediným rozlišovacím prvkem byla mřížka chladiče, dostupné barvy a kryty kol. Na domácím trhu se prodával za 496 liber a okamžitě začal konkurovat tak kvalitním vozům, jako byl VW Brouk, Renault Dauphine nebo Fiat 600. I když byl levný a kvalitní, své zákazníky si hledal pomalu. Pro mladé lidi byl stále příliš drahý a pro movitější klientelu naopak příliš spartánský. Patřičnou image si MINI získal až ve chvíli, kdy jej objevila londýnská smetánka. MINI navíc velice rychle reagovalo na potřeby trhu a během jednoho roku výroby nabídla užitkovou, kombi i pick-up verzi vozu. O další rok později už nabízela i luxusně laděné verze Wolseley Hornet a Riley Elf.
John Cooper, slavný konstruktér závodních vozů se znal s Alecem Issigonisem již dlouho před prvním nákresem legendárního MINI. Hned od začátku věděl, že Alec vytváří právě takové auto, na které Cooper dlouho čeká, a které by mohlo po příslušných úpravách konkurovat v té době neporazitelnému Lotusu Elite. Jakmile se Cooper dostal k prvnímu MINI, okamžitě ho začal upravovat. Výsledkem bylo zvýšení výkonu na 55 koní a maximální rychlost přibližně 136 km/h. A jelikož reakce na takto upravený vůz byly přímo euforické, pokračoval Cooper dále. Výsledkem byl v roce 1963 Mini Cooper S, který disponoval motorem o výkonu 70 koní.
Od roku 1976 zahájilo MINI novou strategii se speciálními modely zvýrazňujícími všechny možné přednosti. V nabídce byly verze sportovní, módní, noblesní a elegantní, mladistvé a svěží. V roce 1986 sjel z výrobní linky pětimilióntý vůz. Výroba původní konstrukce MINI definitivně skončila v roce 2000 a byla nahrazena modely MINI One a MINI Cooper, které v roce 2001 otevřeli novou kapitolu v dějinách této slavné britské značky.