Historie
Úplně první pokusy o tempomat se v automobilech objevily již v letech 1900 a 1910, kdy je představily automobilky Wilson-Pilcher a Peerless. Druhá jmenovaná společnost tento systém prodávala s hezkým sloganem "Udržuje rychlost, ať jedete do kopce či z kopce". Oba systémy však využívaly technologii odstředivého regulátoru, která pocházela již z roku 1788 a udržovala konstantní rychlost parního stroje.
Za vynálezce prvního moderního tempomatu tak bývá označován Ralph Teetor. Ten byl vyloženě frustrován z jízdy svého advokáta, který nedokázal mluvit a zároveň udržovat rychlost, takže každou chvíli buď zrychloval nebo prudce brzdil. Roku 1948 tak vznikl první moderní tempomat, který našel své uplatnění v roce 1958 ve voze Chrysler Imperial a nesl označení "Auto-pilot".
V roce 1965 pak automobilka American Motors (AMC) představila finančně dostupný tempomat pro své velké vozy s automatickou převodovkou. Systém nesl název "Cruise-Command" a jeho použití bylo velmi snadné. Po dosažení požadované rychlosti stačilo zmáčknout tlačítko v palubní desce a vůz samostatně udržoval rychlost.
Dalším velkým krok v oblasti tempomatů nastal v roce 1968, kdy Daniel Aaron Wisner vynalezl tzv. "elektronický tempomat". Díky jeho patentu se tak v tempomatu poprvé objevila digitální paměť a tento typ tempomatu byl prvním elektronickým zařízením, které dokázalo kontrolovat automobil.
Největšího rozmachu se však tempomaty dočkali v období po roce 1973, kdy nastala ropná krize a palivo v USA začalo prudce zdražovat. Automobilky okamžitě zahájily reklamní kampaň a začaly veřejnost upozorňovat na schopnost tempomatu udržet stálou rychlost a tím držet nízkou spotřebu. V roce 1974 se tak staly tempomaty žhavým zbožím, které většina automobilek prodávala za 60 až 70 dolarů (1,400-1,600 Kč) s výjimkou Fordu, který za tempomat požadoval 103 dolarů (2,400 Kč).
Funkce
Samotný tempomat může fungovat na několika rozdílných principech, vždy je však nutné vůz nejdříve rozjet na požadovanou rychlost a tempomat aktivovat. Ten poté sleduje rychlost vozu podle otáček hnací hřídele, kabelu rychloměru, rychlosti otáčení kol nebo skrze řídící jednotku vozidla.
Samotnou rychlost poté reguluje několika rozdílnými způsoby, podle použitého regulátoru. Mechanický regulátor ovlivňuje rychlost buď podtlakem z motoru a následně elektronikou, nebo elektronicky pomocí servomotorů a táhel ovládajících škrtící klapku motoru. Elektronický regulátor je součástí řídící jednotky a motor ovládá pomocí vestavěného krokového motoru.
Všechny tempomaty však musí splňovat bezpečnostní opatření, která dokáží tempomat vyřadit v případě vyšlápnutí spojky nebo sešlápnutí plynového pedálu.
V dnešní době se však stále častěji setkáváme s tzv. adaptivním tempomatem. Ten nejenže reguluje rychlost vozidla, ale díky zabudovaným radarům a senzorům dokáže udržovat odstup od vozidel před vámi. Pokud tedy automobil před vámi zpomalí, váš vůz zpomalí také. Pokud se vůz před vámi opět rozjede, váš automobil také zrychlí, dokud nedosáhne předem nastavené rychlosti. Díky zabudovaným radarům navíc dnešní vozy zvládají mnohem více funkcí, mezi které patří třeba i autonomní brzdový asistent.
Stejně jako jiné vynálezy, i tempomat má svá pozitiva a negativa. Mezi pozitiva se většinou řadí zvýšený komfort, lepší spotřeba nebo vyhnutí se překročení maximální povolené rychlosti.
Naopak mezi negativa se řadí snížená pozornost řidiče, pomalé reakce nebo riziko nehody způsobené průjezdem zatáčky v příliš vysoké rychlosti.