V době vypuknutí první světové války si carská armáda uvědomovala své nedostatky v mechanizaci. Rozhodla se proto začít s vytvářením jednotek složených z obrněných automobilů s kulomety. Ruský průmysl na tom ale nebyl dobře, což vedlo k hledání vhodných vozidel v zahraničí. Volba nakonec padla na společnost Austin Motor Company, která pro požadavky Ruska navrhla nový model.
První série obrněných vozidel Austin byla postavena na šasi osobního vozu s pohonem zadní nápravy. Kola byla původně dřevěná s pneumatikami. Pro bojové účely bylo možné je nahradit klasickými koly s plnohodnotnými pneumatikami. Dva kulomety typu Maxim byly namontovány po stranách ve dvou oddělených věžích za kabinou řidiče. Hlavní ochranu vozidla tvořily 3-4 milimetry silné pancéřové pláty. Posádku tvořily čtyři osoby - řidič, velitel a dva střelci.
Prvních 48 vozů bylo objednáno v září 1914. Po jejich dodání ale bylo zjištěno, že pancéřování je příliš slabé a neposkytuje posádce dostatečnou ochranu. Většina vozidel tak dostala silnější pancéřové plechy, jejichž hmotnost se negativně projevila na jízdních vozidlech vozidla a občas dokonce deformovala i rám. I přes počáteční neduhy si ale pancéřované Austiny získaly oblibu, což vedlo k dalším třem objednávkám.
Během objednávky v roce 1915 dostali rusové 60 vozidel 2. série. Tato série už byla postavena na podvozku náklaďáku se silnějším šasi a výkonnějším motorem. K dalším změnám patřilo zesílení pancíře, úprava kabiny řidiče pro lepší střelbu z věží, přídavné pancéřování na kulometech a úpravu karoserie.
V roce 1916 přišla další dodávka šedesáti vozidel, tentokrát v třetí sérií. Ta se od druhé odlišovala upravenou karoserií, neprůstřelným sklem u řidiče a odstraněním bočních okének. Poslední, čtvrtá série, která byla vybavena posíleným šasi a dvojitou montáží kol na zadní nápravě, nebyla kvůli událostem v roce 1917 nikdy dodána.
Samostatnou výrobu těchto vozidel zkoušeli spustit i přímo v Rusku. V roce 1916 došlo k objednání 60 podvozků společnosti Austin, které byly použity u třetí série. Práce na ruských obrněncích však byly kvůli únorové revoluci zastaveny. Výroba se rozjela až v roce 1918. Celkem bylo vyrobeno 33 vozidel označovaných jako "Ruský Austin", později se vžilo označení "Austin-Putilov"
Dvanáct kabin určených pro stavbu Austinů se dočkalo umístění na polopásový podvozek Kégresse. Tyto vozy pak nesly označení Austin-Kégresse. Jejich výroba byla zastavena již v roce 1920 pro nedostatek materiálů.
S obrněnými vozidly Austin měli bohaté zkušenosti i Českoslovenští legionáři. Mnoho jich museli zničit, některé se jim však podařilo ukořistit a použít v bojích. Tato vozidla byla také často přesouvána pomocí známých obrněných vlaků. Na jednu stranu tak mohli legionáři vozidla rychle a efektivně přepravovat, na druhé straně sloužila vozidla na vlaku jako účinný bojový a obranný prostředek.
Před evakuací legionářů byla většina strojů předána do rukou ruských vojáků bojujících proti bolševikům, část si však legionáři ponechali pro svou obranu na cestě až do Vladivostoku. Zde pak měla být zbývající vozidla, společně s dalšími již nepotřebnými zbraněmi, prodána. Během bojů v Rusku však legionáři přišli do kontaktu s celou řadou obrněných automobilů různých značek a typů, které sehrály svou roli ve většině velkých střetů - a to na obou stranách zákopů.