Susumu Mitsuoka sbíral zkušenosti s automobilovým průmyslem už od mládí, jako zaměstnanec v dealerství Nissanu a poté Hino. Když se ale Hino v roce 1967 stalo součástí Toyoty a zrušilo výrobu osobních aut, rozhodl se Susumu Mitsuoka rozjet vlastní byznys.
Nejdříve si v pronajaté hale v městě Toyama rozjel lakovnu pod jménem Mitsuoka, postupem času se však čím dál více zaměřoval na to, s čím měl zkušenosti a to byl prodej aut. Z jiných částí Japonska tak dovážel ojeté vozy, které pak nabízel v Toyamě. V tomto odvětví se Mitusokovi dařilo a tak během deseti let vybudoval síť prodejen po celém Japonsku pod názvem BUBU. V roce 1979 oficiálně vznikla společnost Mitsuoka Motor Corporation a o dva roky později započala s vývojem svého vlastního produktu.
V Japonsku v té době nebylo vůbec snadné získat řidičský průkaz. Kromě toho, že byl velmi drahý, trval celý proces dlouhé měsíce. Nejjednodušší bylo získat průkaz k řízení skútru do 50 ccm, proto se Mitsuoka rozhodl využít této díry na trhu a oslovil firmu Takeoka, dalšího lokálního výrobce z Toyamy, o spolupráci na vývoji. První vozidlo nové automobilky, BUBU Shuttle 50, byla krabicovitá tříkolka s 50 ccm motorem, jenž svému majiteli umožnila jízdu po běžných komunikacích za zlomek ceny.
Není proto divu, že se setkal s úspěchem a v následujících třech letech se na trh dostala celá série minivozů BUBU, od pyramidovité BUBU 501 pro jednu osobu, přes BUBU 502 s designem připomínajícím telefonní budku, až po BUBU 504 se čtyřmi koly, už připomínající opravdové auto. V roce 1985 se také poprvé ukázal vůz předznamenávající budoucí zaměření Mitsuoky. BUBU 505-C byla zmenšená kopie Mercedesu SSK z 30. let, s malým motorem nad zadní nápravou.
Ve stejném roce ale japonská vláda změnila zákony o řidičských průkazech, což znamenalo konec řízení tříkolek BUBU na řidičák pro skútr. To ale neznamenalo úplný konec Mitsuoky, která však po opuštění trhu musela zavřít svou továrnu.
Mitsuoka se vrhl na dovoz aut z Ameriky, při jedné obchodní cestě do Los Angeles však objevil něco, co jej inspirovalo k obnovení výroby. Do Japonska si dovezl retro roadster postavený na základě VW Brouk a podle něj začal vývoj vlastního vozu, v kategorii v Japonsku nazývané jako Pike Car. Stejně jako BUBU 505-C, i nová Mitsuoka BUBU Classic SSK byla silně inspirována Mercedesem SSK, na rozdíl od prvního pokusu však už více seděly i rozměry. Pod kapotou zůstal standardní vzduchem chlazený motor 1.6 z VW Brouk a dohromady bylo vyrobeno 200 kusů. I další replika byla víceméně standardní kit car, podobné jako nespočet jiných na západě. Například BUBU 356 Speedstar totiž na podvozek Brouku narouboval karosérii z Porsche 356.
Pozdější vozy už však přešly na modernější platformy. Na základě Nissanu Silvia S13 vznikla Mitsuoka La Seyde, kopie amerického retro Zimmeru. Podle údajů výrobce se všech 500 kusů prodalo během prvních 72 hodin, brzy proto přišla druhá generace na základě Fordu Mustang. S využitím základu Mazdy MX5 zase vznikla variace na Lotus Super Seven, zvaná Zero 1.
V roce 1993 však přišel nový model, který se stal nejprodávanějším vozem v historii Mitsuoky. Na základě Nissanu March, u nás známého jako Micra, vznikla zmenšená variace na Jaguar Mark 2 nazvaná Mitsuoka Viewt. Mitsuoka, velký fanoušek britských vozidel, navrhl nové panely, kompletně měnící přední i zadní část vozu. Z malé Micry se tak stal retro sedan s kulatými světly na obou koncích a oválným oknem nad novou sedanovitou zádí, zatímco interiér a technika zůstaly v podstatě beze změny. Z vozu se rychle stal hit a jen v této generaci se prodalo téměř 10 tisíc kusů, pro Mitsuoku dosud naprosto nevídané číslo.
Ve stejnou dobu také Mitsuoka dostala od vlády licenci jako desátý japonský výrobce automobilů. Nic tak nebránilo dalšímu rozvoji a během následujících let se objevila celá řada modelů na stejném principu jako Viewt. Větší Ryuga přinesla podobný design na základě sedanu od Nissanu a ještě větší, prémiové Galue na základě Nissanu Crew, se inspirovalo u Bentley a Jaguaru. Ve verzi kabrio postavené z Fordu Mustang se Galue Convertible kromě Japonska nabízelo i v Číně, Koreji a na blízkém východě. Yuga se zase do Japonska pokusila přivézt design London Taxi, malinký Rey pak připomínal britský Riley Elf Mk. 3.
Ke konci tisíciletí se Mitsuoka vrátila ke kořenům a vypustila na trh několik mikrovozů, tentokrát už s elektrickým pohonem. Jako doplněk svého portfolia se navíc stala oficiálním dovozcem London Taxi TXII a malajského retro vozu TD2000.
Vzhledem k tomu, že největší úspěch slavily Pike Cars, většina následujících modelů Mitsuoky až do dnešních dnů následuje stejný koncept. Na základě soudobých japonských vozů, převážně Nissanu a Mazdy, tvoří nové panely karosérie, připomínající staré britské vozy, které pak zaměstnanci ručně kompletují v továrně na okraji Toyamy. Odtud putují do prodeje v Japonsku ale i Malajsii, Macau, Hong Kongu nebo Bangladéši.
V roce 2007 však na trh přišel unikátní model, vyvinutý kromě motoru u Mitsuoky. Orochi, pojmenovaný po osmihlavém draku z japonské legendy Yamata no Orochi, byl sportovní vůz s designem inspirovaným hlavou kraba. Záměrem vozu bylo podle Mitsuoky „upoutat pozornost všude kde se vůz objeví,“ což se podle reakcí v médiích opravdu podařilo. Vůbec přitom nevadilo, že 3.3 litrový motor od Toyoty nedodával vozu dynamiku odpovídající sportovnímu vzhledu. Orochi se v nabídce udrželo do roku 2014, kdy mimochodem přišla i limitovaná edice 7 Eleven – Evangelion, inspirovaná známou japonskou anime sérií.
V současnosti Mitsuoka nabízí kromě Viewtu, Galue a Ryugi i roadster Himiko na základě Mazdy MX5. S tím se automobilka dostala i do Evropy, v Británii započal prodej v roce 2015, levostranná verze pak i v Monaku. I přes úspěch Mitsuoky v segmentu Pike Cars, který v podstatě odstartovala, se však výroba vlastních aut podílí na celkovém obratu firmy jen 7 %. Naprostou většinu obratu stále tvoří import a prodej nových i ojetých vozidel v prodejných známých dodnes jako BUBU.