Od počátku třicátých let se Japonské císařství roztahovalo na nová území na západ od japonských ostrovů. Kromě Korejského poloostrova už Japonsko kolonizovalo i Mandžusko, region v současné době patřící Číně.
Jedním z poznatků japonské císařské armády ze západních bojišť byla nutnost malého, lehkého a rychlého vozu, schopného pohybovat se nenápadně na bojištích v rámci průzkumných misí. Žádné z vozidel používaných tehdejší armádou, sestávající ze zahraničních strojů a domácích civilních vozidel, však tohoto nebylo schopné. Na základě těchto požadavků v roce 1934 armáda požádala zbrojařskou divizi automobilky Toyota, aby ve spolupráci s Kurogane navrhla a vyráběla vhodné vozidlo.
Tokyu Kurogane, jedna z prvních japonských automobilek, měla v roce 1936 za sebou teprve necelých deset let zkušeností se stavbou nákladních tříkolek a traktorů. Jedním z modelů vyráběných v její Tokijské továrně byla i kopie tříkolky Harley-Davidson Servi-Car.
V roce 1936 tak začala sériová výroba vozu známého jako Typ 95, s logem Kurogane na přídí. To bylo mimochodem psané v japonském písmu Hiragana, což je pro lokální vozy nezvyklé, neboť už od počátku byla v Japonsku z kulturních důvodů pro označování automobilů vyhrazena pouze latinka. Kromě toho se na přídi skvěla i pěticípá hvězda císařské armády, symbolizující květ sakury.
Vůz se vyznačoval malými rozměry, jen 3.38 metrů na délku, s 18“ terénními pneumatikami v každém rohu, s karosérií téměř bez převisů. Ta se nabízela ve třech verzích, jako roadster pro dvě osoby, pick up a phaeton s dvoudveřovou karosérií s jedním párem dveří a stahovatelnou plátěnou střechou. Místa ale roadster ani phaeton příliš nenabídly, kromě dvou předních sedaček se mohl jeden voják posadit i na jednu uprostřed umístěnou sedačku v zadní části kabiny. Stejně tak Typ 95 nedisponoval ani žádnou formou brnění, některé však byly vybaveny kulomety.
Dvouválcový, vzduchem chlazený motor OHV o objemu 1.3 a později 1.4 litru dostával na zadní kola výkon 24 kW (32.6 koně), v případě potřeby se však dala zapojit i přední náprava. Tím se Kurogane Type 95 stal prvním sériově vyráběným osobním vozem s pohonem všech kol. Ten také vozu dodal jeho japonskou přezdívku Yonki, což znamená doslovně „čtyři síly“.
Vzduchem chlazený motor byl vybrán kvůli nedostatku čisté vody na bojištích severovýchodní Asie, a byl umístěn nad diferenciálem přední nápravy, aby byl vůz schopen průjezdů hlubšími brody. Pro lepší schopnosti v terénu byla ve předu rovnoběžníková náprava, vzadu pak listové pružiny.
Přibližně ve stejnou dobu mimochodem japonská armáda dostala k testování i prototyp většího vozu pro využití důstojníky. První Mitsubishi PX33 bylo vyrobeno ještě dva roky před Kurogane a stalo se tak prvním japonským vozem s pohonem 4x4, vyrobily se však nakonec jen čtyři kusy. V roce 1989 se kopie postavená na podvozku Mitsubishi Pajero dokonce zůčastnila a dokončila Rallye Paris Dakar.
Prvního bojového nasazení se Kurogane Type 95 dočkal v květnu 1939, kdy započala bitva u řeky Chalchyn, na území dnešního Mongolska. Tam se japonci setkali s vojsky Sovětského svazu a Mongolska a po čtyřech měsících bojů uznali porážku. Vozy Kurogane se však osvědčily a japonská armáda tak objednávala další. Dohromady bylo v letech 36-44 vyrobeno kolem 4700 kusů, které byly všechny použity ve válce v Tichomoří. Díky malým rozměrům se vozidlo vešlo do vojenského letadla Kokusai Ko-8 a bylo tak občas přepravováno na bojiště.
Po prohrané válce se Tokyu Kurogane zaměřilo na výrobu lehkých náklaďáků a dodávek. V 60. letech se firma stala součástí koncernu Nissan a později byla přejmenována na Nissan Machinery. Ta jako samostatná jednotka v rámci Nissanu vyvíjela až do roku 2006 motory využívané ve vozech Nissan.
V současné době se ví jen o čtyřech dochovaných vozech Kurogane Type 95. Jedno je v muzeu historických vozidel v Moskvě, v původním stavu bez renovace a další vlastní americký Redball Military Transport Club v Pennsylvánii. V Japonsku vlastní jeden kus muzeum automobilů v Ishikawě a druhý byl nalezen teprve v roce 2013 zapomenutý v garáži v Kyóto. Vzhledem ke stavu musel být tento kus z roku 1939 kompletně renovován, což se podařilo za pomoci veřejné sbírky, ve které bylo získáno téměř tři miliony korun. Část dílů potřebných k renovaci byla získána od ruských sběratelů vojenských předmětů a v roce 2016 byl vůz představen veřejnosti.