Klement Gottwald, podobně jako další vrcholně postavení představitelé komunistického režimu, se sice oháněl dobrými úmysly, ovšem nejpodstatnější pro něj byla moc, o kterou se nechtěl nechat připravit. Ve starých limuzínách Daimler, které zdědil po prezidentu Benešovi, se však Gottwald necítil příliš bezpečně a tak si nechal postavit vůz, který mu měl zajistit bezpečí za všech okolností.
Koncem padesátých let tak vznikl požadavek na pancéřovaný speciál, na jehož stavbu měl dohlížet policejní generál Josef Pavel. Brzy však vyvstal problém, kterým byl nezájem automobilek se tohoto projektu ujmout - nikdo totiž nechtěl riskovat potíže, které by mohla způsobit například jen závada na stroji určeném tehdy nejmocnějším lidem v republice.
Konstrukcí Vládního osobního speciálu, podle některých obrněného speciálu, tak byl nakonec pověřen konstruktér Oldřich Meduna, který měl ty nejlepší předpoklady. Během svého života se totiž podílel na vývoji limuzín, těžkých náklaďáků a dokonce i tanků. Vzhledem k důležitosti úkolu pak dostal i štědrý rozpočet, který měl zajistit úspěch projektu.
Meduna využil během konstrukce VOSky řadu komponentů z různých společností. Například 5.2 litrový šestiválcový motor o výkonu cca 120 koní pocházel z nákladní Pragy a vyztužený žebřinový rám ze Škodovky - i proto je vůz nazýván Škoda VOS. Původně měl být vůz pancéřován zbytky z válečné produkce, ovšem ty se nakonec neosvědčily. V kladenské Poldi proto připravily zcela novou slitinu, která byla umístěna dokonce ve dvou vrstvách. Odolnost byla zvýšena i u skel, která měla úctyhodných 57 milimetrů.
Testy prvního prototypu údajně dopadly na výbornou, ovšem problém byl se vzhledem stroje, který byl zřejmě až příliš nápadný a nepohodlný - nikdo tou dobou ale nechtěl přiznat, že se rudí pohlaváři bojí o svůj život. Do výroby nové karoserie se tak pustily ve Vysokém Mýtě, kde nakonec vozu vtiskly poměrně líbivý vzhled.
Ani tím však peripetie s výrobou VOSky nekončily, tentokrát ovšem kvůli připomínkám manželek státníků. Kvůli rozměrnému pozadí Marty Gottwaldové musel být rozvor prodloužen o 100 mm, čehož prý konstruktéři dosáhli údajným rozříznutím vozu a nastavením všech potřebných komponent, včetně kardanu. Nic snadného to ale jistě nebylo.
Další připomínky pocházely od těhotné manželky Rudolfa Slánského, na kterou byl vůz příliš nepohodlný. Konstruktéři tak upravili zadní listová pera, čímž vozu dodali na komfortu. Na základě dalších připomínek pak byla sedadla čalouněna kůží a vyplněna kombinací filcu a peří, čímž bezesporu překonávala i prémiové vozy zahraničních automobilek. Na zimní časy pak byl interiér vybaven speciálními kožešinami, které si mohli státníci přehazovat přes nohy.
Vůz byl tedy bezpečný a snažil se nabídnout maximální komfort, ovšem jeho jízdní vlastnosti prý byly naprosto žalostné - a vlastně se ani nelze divit. Stroj se sice vyráběl ve dvou variantách pancéřování, kdy doprovodný vůz se slabší vrstvou pancíře vážil "jen" 3.6 tuny, ovšem vládní speciál s dvojitým pancéřováním se vyšplhal až na 4.5 tuny.
Dokonce i 5.2 litrový pragovácký šestiválec musel mít s tímhle kolosem co dělat, vždyť jeho spotřeba se měla pohybovat okolo 30 litrů na 100 kilometrů. Problém však byl s ovladatelností a brzděním. Jakkoliv bylo vzadu místa hodně, řidič se musel popasovat s nepříliš vhodnou ergonomií a obrovským volantem.
Problémy s brzdami vedly konstruktéry k objednávkám speciálního brzdového obložení ze zahraničí, neboť domácí zkrátka nevydrželo obrovskou zátěž. Speciální požadavky byly kladeny i na pneumatiky, které se vyráběly zakázkově přímo pro VOS. I přes všechnu snahu však byla jízda s VOSkou o život a nakonec byla její maximální rychlost omezena na 80 km/h. Svůj podíl na tom mělo zřejmě i prasknutí jedné z pneumatik za jízdy, které v Polsku poslalo maršála Rokossovského do příkopu.
Komunisté však měli a se zatajováním evidentních problémů bohaté zkušenosti, díky čemuž se VOSka podívala do celého světa. Kromě zemí v sovětské sféře vlivu se údajně pár kousků podívalo i na západ, kde dělaly společnost vysoce postaveným představitelům komunistických stran. Kromě Gottwalda a Rokossovského využívali služby VOSky údajně i Zápotocký, Enver Hoxha, Ču Te nebo Mao Ce-tung.
Zvláštní pozornost si ale zaslouží VOSka, kterou využívala rumunská představitelka komunistické strany Anna Pauker. Tato dáma, které se údajně přezdívalo "Stalin v sukni," si totiž nechala přestavět VOSku k provozu na kolejích. Váha upravené Škodovky se zvedla až na pět tuny, ovšem díky odstranění problémů s pneumatikami se podařilo dosáhnout maximální rychlosti až 115 km/h. Speciální VOSka v dosti žalostném stavu je nyní vystavena na nádraží Roşiori Nord.
Výroba VOSky byla ukončena v roce 1952 a za tu dobu se vyrobilo cca 107 kusů. Zahraniční pohlaváři postupně vyměňovaly stárnoucí Škodu za sovětské ZISy a Zily, zatím co v Československu byly určeny jen nejvýše postaveným osobám a zbytek pohlavárů si musel vystačit s Tatrovkami.
do dnešních dnů se dochovalo už jen pár exemplářů Škody VOS, přičemž většinu z nich naleznete v muzeích. Jeden exemplář vystavuje například Škoda Auto Muzeum, další by se měl časem objevit v muzeu ve Vysokém Mýtě a několik dalších kousků je rozeseto různě po světě, dokonce snad včetně Číny.