Automobil Tatra T77 s proudnicovou karoserií, pod jehož konstrukcí byl podepsán světoznámý konstruktér Hans Ledwinka, se dostal do sériové výroby v roce 1934 a okamžitě kolem sebe rozpoutal obrovské pozdvižení. Jeho elegantní a aerodynamická karoserie, k jejímuž vývoji byl použit dokonce i větrný tunel, vypadala jak z jiného tisíciletí. Svůj podíl na tom měl i Paul Jaray, jeden z konstruktérů odpovídající za aerodynamiku Zeppelinů, který se podílel na návrhu designu.
Aerodynamika hrála pro Tatru T77 naprosto zásadní roli, které byla podřízena dokonce i technika. Příď vozu byla kvůli co nejmenšímu odporu poměrně krátká a kapota nízká, což bylo jedním z důvodů, proč se 2.97 litrový vzduchem chlazený motor V8 nastěhoval nad zadní nápravu. Jeho výkon 59 koní sice nijak neoslní, ovšem jeho maximální rychlost 145 km/h byla v předválečných letech výjimečná.
V roce 1935 došlo k modernizace vozu, čímž vznikla Tatra T77a. Ta se mohla pochlubit například motorem V8 se zvětšeným objemem na 3.4 litru, který produkoval 70 koní a maximální rychlost se vyšplhala na 150 km/h. Tatra tak patřila k technologicky nejpokrokovějším vozidlům své doby, což ostatně dosvědčuje i podvozek s nezávislým zavěšením všech kol.
Tatrovky tedy nabízely oslnivý vzhled a vysoké rychlosti, ovšem jejich velkým nedostatkem bylo řízení. Dlouhý rozvor a těžký motor nad zadní nápravou totiž způsoboval, že Tatra T77 i T77a měla problémy s ovladatelností. Stačilo najet do ostré zatáčky rychleji a těžký zadek vozidla začal utíkat do přetáčivého smyku. Věci navíc nepomohly ani pneumatiky, jejichž technologie byla v 30. letech v plenkách.
Nedostatek vozidla se však podle webu Jalopnik poměrně rychle a snadno změnil v jeho výhodu (zejména díky době). Po vpádu nacistických vojsk do Československa si totiž oslnivý vzhled tatrovek oblíbili vysoce postavení nacističtí důstojníci, jak uvedl pro The Telegraph britský spisovatel Steve Cole. Problém však nastal v momentě, kdy se nacisté pokoušeli jezdit s Tatrovkami rychle - řada z nich to totiž nepřežila.
Cole v článku doslova uvádí: „Vysoce postavení nacističtí důstojníci jezdili s těmito vozy rychle, ovšem k jejich smůle nebylo řízení zrovna dobré, takže v ostrých zatáčkách často ztráceli kontrolu, roztočili se a namotali se na strom, což většinou končilo smrtí. Spojenci tak dokonce začali Tatrovky označovat tajnou zbraní proti nacistům."
Podle Cola došla celá věc tak daleko, že za volantem Tatrovek zemřelo více vysoce postavených nacistických důstojníků, než v bojových operacích. Co je na tom pravdy nevíme, ovšem potvrzovalo by to, že touha po rychlosti a luxusu může člověka přijít pořádně draho.
Nádherných automobilů bylo samozřejmě škoda, ovšem nad životy okupantů zřejmě nikdo netruchlil. Konstruktéři v Tatře si však uvědomili své chyby a pro nově chystaný model Tatra T87 připravili řadu úprav, které je měly napravit. K těm nejdůležitějším patřilo zkrácení rozvoru o 30.5 centimetru a výroba motoru z lehčího hliníku, jak uvádí web Hemmings. Výsledkem tak měl být automobil lehčí o téměř 400 kilogramů, což zní naprosto neuvěřitelně.
Špatnou reputaci spojenou s ovladatelností se tak podařilo napravit a Tatra mohla i nadále oslňovat svět svou aerodynamickou karoserií, jedinečným vzhledem a pokrokovou technikou. O éře zabíjení nacistických důstojníků se nejspíš nikdy moc mluvit nebude, ale v podstatě se jedná o další zásluhu kopřivnické automobilky. Kdo by to byl řekl, že Tatra může být i válečným hrdinou.