Psal se únor 1934 a Škoda poprvé představila auto, které dostalo nejen numerické označení, ale i vlastní jméno. Popular vytvořil nový základ mladoboleslavské automobilky a prakticky okamžitě se stal bestsellerem, jenž pomohl okřídlenému šípu stát se nejprodávanější tuzemskou značkou. Výhodou vozu byla vedle cenové dostupnosti a vynikajících užitných vlastností rozmanitost nabízených verzí.
Přijmeme nové redaktory. Pište nám na redakce@autoroad.cz
Tehdy běžný sedan doplňovaly dvoudveřový tudor, polokabriolet, roadster a dodávka. Vybrat si tak mohl opravdu každý. Pod kapotou se objevila velká řádka pohonných jednotek od základního motoru s objemem 903 cm3 o výkonu 13 kW (18 k) v modelu 418 Popular přes čtyřválec s objemem 995 cm3 o výkonu 15 kW (20 k) v modelu 420 Popular až po čtyřválce s moderním rozvodem OHV o výkonu 20 kW (27 k) a později dokonce 22 kW (30 k) nebo 23,5 kW (32 k). Stejně jako dnešní modely Škoda, i tehdejší Popular byl velice spolehlivý, což dokazovaly četné dálkové jízdy – například z Prahy do Kalkaty nebo napříč USA a Mexikem.
Vedle nich ale Popular zářil rovněž na soutěžních tratích. Asi vůbec největší úspěch zaznamenala dostupná Škodovka na Rally Monte Carlo v roce 1936. Tehdy se závod jel ještě trochu odlišně než dnes, vedení závodu totiž vypsalo několik možných startovních míst, z nichž vedla předepsaná trasa až do cílového Monte Carla. Jezdilo se nonstop, což bylo pro piloty i automobily hodně náročné, zároveň bylo rovněž nutné dodržovat předepsanou průměrnou rychlost.
Za nedodržení rychlosti, překročení stanoveného času v cíly a další prohřešky se udělovaly trestné body, naopak za obtížnost trasy se body přidělovaly. I proto si československá posádka ve složení Zdeněk Pohl a Jaroslav Hausman zvolila za startovací místo řecké Atény, odkud vedla nejtěžší, 3852 kilometrů dlouhá trasa přes Soluň, Bělehrad, Budapešť, Vídeň, Štrasburk a Avignon. Poprvé se v Řecku startovalo o dva roky dříve a po ony dva ročníky nedokázal nikdo, při startu odtamtud, dosáhnout cíle. Jedna z tras tehdejšího závodu mimochodem vedla také přes Prahu.
Dvojici tuzemských závodníků vezl speciálně pro Rally Monte Carlo upravený roadster Popular Sport (v letech 1935 a 1936 vznikly dva kusy tohoto vozu), jenž dostal zážehovou čtrnáctistovku z většího Rapidu o výkonu 25 kW (34 k) v kombinaci s třístupňovou přímo řazenou převodovkou v bloku s rozvodovkou zadní nápravy. Dodatečně upraven byl podvozek s kapalinovými brzdami a terénními pneumatikami Baťa, do tvrdých podmínek se hodila rovněž přídavná nádrž. Dohromady tak bylo do roadsteru možné natankovat 170 litrů benzínu pro dojezd asi 1500 kilometrů. Vzhledem ke startu v zimě měla posádka k dispozici přídavné horkovzdušné topení, držáky na termosku a mapu, snímatelný rámeček s elektrickým vyhříváním řidičova průzoru čelním sklem nebo sklopné sedadlo spolujezdce, aby si mohl řidič cestou odpočinout. Po startu 14. ledna 1936 dojela posádka Pohl/Hausman do cíle 29. ledna bez jakéhokoliv trestného bodu na druhém místě kategorie do 1500 cm3 a dvacátém místě celkové klasifikace. Zajímavostí je, že se stejným autem vyhrál Zdeněk Pohl o rok později Soutěž Malou dohodou, a to v absolutní klasifikaci i klasifikaci třídy do 1500 cm3.
Úspěch československé posádky s československým autem v Monte Carlu nezůstal bez povšimnutí Škodovky, která se rozhodla na základě soutěžního speciálu vyrobit 70 kusů (některé zdroje uvádějí 72 kusů) Popularu Sport Monte Carlo s karosérií roadster, kabriolet nebo kupé pro běžné silniční použití. Premiéru si vůz odbyl přes 80. lety na pařížském autosalonu. Od klasického Popularu se novinka odlišovala především použitím čtyřválcového motoru z většího Rapidu s objemem 1.4 litru a výkonem 23 kW (31 k) v kombinaci s třístupňovou převodovkou. Ta byla sloučena do jednoho bloku s rozvodovkou a diferenciálem zadní poháněné nápravy (systém transaxle). Auto s hmotností 960 kilogramů (roadster pouze 870 kilo) bylo schopné dosahovat maximální rychlosti až 110 km/h, čemuž odpovídalo i použití účinnějších kapalinových brzd a nezávislého zavěšení všech kol.
Nejvíce ale Monte Carlo zaujalo designem karosérie, jehož poznávacím znamením jsou oproti klasickému Popularu u všech vyrobených kusů delší blatníky a prodloužené kapota. Jako první vznikl roadster s délkou 4000 milimetrů a ještě relativně střídmými tvary, záhy ale došlo i na aerodynamické kupé s délkou 4200 milimetrů, zadní ploutvičkou a světlomety pod mřížkami, jejichž tvar kopíroval masku chladiče. Ještě v říjnu roku 1936 dostal stejné prvky také Roadster De Luxe se dvěma nouzovými místy v zadní části, stahovacími okénky a dveřmi zavěšenými vpředu (kupé je mělo zavěšené vzadu). V létě 1937 přišel na řadu facelift, kdy již všechny modely dostaly přední světla částečně zapuštěná do blatníků v kombinaci s novou maskou chladiče a dveřmi zavěšenými vzadu. Omlazené provedení bylo dále specifické delším rozvorem náprav a upraveným zavěšením i odpružením kol. Zajímavé je, že ne všechny vozy měly mřížky na světlech a zadní ploutvičku. Existují i Populary bez těchto prvků nebo jen s jedním z nich. Zvláště vzácné jsou dva luxusně vybavené roadstery v zelenomodré barvě, které československá vláda v roce 1938 věnovala hlavě spojeneckého jugoslávského státu, tehdy teprve čtrnáctiletému králi Petaru II. Karađorđevićovi.
Jak už bylo řečeno, celkem mělo mezi lety 1936 až 1938 vzniknout 70 automobilů (podle jiných údajů o dva více), z nichž 23 připadlo na kupé. Dále Škoda vyrobila 24 roadsterů v lehčím provedení s jednodušší výbavou, 17 komfortnějších roadsterů s dvojicí stahovacích bočních oken místo nasazovacích, 2 prostornější kabriolety, 2 podvozky určené k individuálnímu karosování a konečně 2 podvozky či jen motory. Základní cena limitovaného modelu byla 28 500 korun za roadster (po modernizaci 31 500 korun) a 35 000 korun za kupé. Pro srovnání, základní Popular stál v roce 1936 18 700 korun. Do dnešních dnů se dochoval asi tucet automobilů, černé kupé z roku 1937 má ve svých sbírkách od roku 1968 také Škoda Muzeum. Pečlivě zrenovovaný vůz již brzy doplní druhý kousek stejné řady, procházející aktuálně rovněž náročnou renovací.