Tajného sovětského obra 24x24 poháněla turbína a diesel. Schopnosti prokázal mimo armádu

Přesně to je je případ náklaďáků, které zná svět pod označením MAZ-7906 a MAZ-7907. Oba stroje, vyvíjené v běloruském závodě MAZ (Minský automobilový závod), vznikaly v rámci přísně utajovaného armádního projektu s názvem "Celina 2". Ten měl za cíl dostat mezikontinentální balistické střely "RT-23 Moloděc" z pevných sil a kolejí na kolové podvozky, což by výrazně přispělo k jejich mobilitě a zkomplikovalo jejich zaměření, vyřazení či zničení. 

Problém byl však v tom, že třístupňová mezikontinentální střela s doletem 11 000 metrů byla odpalována z tubusu o celkové startovací hmotnosti 105 tun. K přepravě tak bylo potřeba vyvinout zcela nový stroj, který by si s touhle masou dokázal poradit.

Právě to vedlo k rozběhnutí projektu Celina 2, v jehož čele údajně stanul konstruktér Borys Šapošnikov. Prvním plodem jeho práce byl osmi-nápravový tahač MAZ-7606, který byl skutečně impozantním strojem. Tahač s celkovou nosností 220 tun měl hnaných všech 16 kol, což ale vyžadovalo pořádnou porci výkonu.

Místo klasického motoru však konstruktéři použili tankovou plynovou turbínu, která generovala výkon cca 1250 koní. Aby to však nebylo málo, přidali ještě jeden klasický dieselový motor, který generoval dalších 330 koní. Celkem 1580 koní pak putovalo na všechna kola prostřednictvím dvou hydromechanických převodovek.

Navzdory skutečně impozantním rozměrům i parametrům se však už tou dobou rýsoval druhý model. Ten byl prezentován v roce 1985 s označením MAZ-7907 a už tak dost šílené parametry prvního prototypu posunul na zcela novou úroveň.

Místo šestnácti kol dostal nový model rovnou 24 kol a opět byla všechna poháněná. Kvůli lepší manévrovatelnosti však byly první a poslední čtyři nápravy koncipované jako řiditelné a pro lepší přehled o dění kolem vozu byla v zadní části instalována kamera.

Ostatně není se čemu divit, vždyť tenhle drobek měřil na délku přes 28 metrů, široký byl 4.7 metru a na výšku měl bez nákladu 4.3 metru. O pohon se starala stále ta samá plynová turbína ve spolupráci s dieselem, nicméně o přenos síly na kola se tentokrát starala komplexní elektrická převodová soustava.

Jízda s tímhle monstrem rozhodně nebyla žádnou srandou, ačkoliv se maximální rychlost pohybovala pouze okolo 25 km/h. I tak ale mělo být během testovacích jízd do roku 1987 najeto okolo 2000 kilometrů. Všechny jízdy však byly pečlivě plánovány mezi přelety špionážních satelitů. Dlouhou dobu se tak stroje dařilo držet v tajnosti, o jejich existenci se svět začal dovídat až v momentě, kdy byly přepravovány z Minsku do Volgogradu právě na testovací jízdy.

Přeprava po silnici byla okamžitě vyloučená, stroje by zablokovaly dopravu, cesta by trvala týdny a navíc by se celý projekt okamžitě odkryl. Místo toho tak byly oba testovací exempláře modelu 7907 rozebrány, naloženy na vlak a složeny až na místě. Po rozpadu SSSR pak byly stejnou cestou přepraveny zpět do závodů MAZ, kde se po nich slehla zem.

První novodobé zmínky se objevují až v roce 1996, kdy dvojice podnikatelů potřebovala přepravit 88 tunovou říční loď. Přepravní společnost zvolila na cestu dlouhou 200 km původně jiný těžký náklaďák, MAZ-19221, za který zapřáhla vlek s dvanácti osami - právě MAZ 7907. Tahač se však během cesty rozbil a tak přepravní společnost využila samotný MAZ 7907, který trasu absolvoval za 4 dny. Cestu i spuštění lodi na vodu prý zvládl MAZ bez problému, nicméně na zpáteční cestě mělo dojít k selhání převodového ústrojí.

V současné době prý stojí oba stroje MAZ 7907 v hale výrobního závodu MAZ a zatímco jeden je udržován v perfektním stavu, ten druhý slouží jako zdroj náhradních dílů. Zda se ještě někdy tento impozantní a bezpochyby rekordní stroj ukáže na silnicích je velkou neznámou, stejně jako jeho přesné technické parametry. Prakticky všechny zdroje, ať už domácí nebo zahraniční, se totiž v mnoha detailech rozchází. Co jiného bychom ale mohli čekat od původně armádního projektu, který měl nosit střely s jadernými hlavicemi.