Nejbláznivější auto historie? Sir Vival měl být revolucí, veřejnost jím ale pohrdala

Padesátá léta byla zkrátka radostná, veselá a bezstarostná - tedy alespoň pokud jste měli to štěstí, že jste nežili za uzavírající se železnou oponou Sovětského svazu. A jedním z těchto šťastlivců byl i americký technik a inženýr Walter C. Jerome, otec jednoho z nejrevolučnějších amerických automobilů. Tedy alespoň co se bezpečnosti posádky týče.

V padesátých letech totiž Američané stále více podléhali kouzlu osobních automobilů, jakožto způsobu efektivní, rychlé a hlavně pohodlné možnosti dopravit se kdykoliv a kamkoliv. Ceny benzínu navíc nebyly nijak vysoké a americký průmysl byl dobře nastartovaný. Jediné, s čím se lidé ale příliš netrápili, byla jejich bezpečnost. Auta sice byla bytelná a automobilky se předháněly s technickými novinkami, ani nejobyčejnější dvoubodové pásy však u mnoha aut nepatřily ke standardní výbavě.

A zatímco většina lidí zřejmě spoléhala na štěstí, konstruktér Walter C. Jerome se pustil do desetiletého vývoje stroje, který se měl stát doslova revolucí v oblasti osobních automobilů. Vůz se vznešeným cílem dostal i vznešený název Sir Vival, který byl odvozen od slova "Survival," tedy přežít. Do povědomí veřejnosti se však vůz zapsal zcela jinak.

Jerome se totiž zaměřil na maximální bezpečnost v případě nárazu, čemuž podřídil naprosto vše. Vůz se tak skládal ze dvou částí, přičemž v přední byl umístěn motor pohánějící přední kola a v zadní části řidič a trojice pasažérů. Obě části pak spojoval kloubový spoj. 

Hlavní myšlenkou této konstrukce byl předpoklad, že v případě čelního nárazu dojde k odvedení energie mimo prostor posádky. Zda si Jerome výsledky svých hypotéz jakkoliv ověřoval bohužel nevíme, stejně jako nám není jasné, co by se s konstrukcí stalo v případě nárazu bočního či zadního.

Kromě oddělené kabiny a motoru však Jerome přišel s několika dalšími novinkami, které již sice nebyly tak nápadné, jejich vliv na budoucí vývoj bezpečnosti automobilů však byl podstatně zásadnější. Standardem výbavy totiž byly bezpečnostní pásy, bezpečnostní rám, boční poziční světla a gumové nárazníky plněné vzduchem, které měly opět pohltit část energie nárazu.

Vůz, jehož konstrukčním základem se stal Hudson z roku 1948, navíc nabízel i jedinečně řešenou a značně prostornou kabinu. Řidič seděl vpředu uprostřed na vyvýšeném místě a k výhledu mu sloužila speciální prosklená "bublina," díky které měl výhled téměř 360 ° okolo vozu. Díky tomuto řešení měl být řidič stranou posádky, které by ho jinak mohla rozptylovat. Pokud ale zastavil na semaforech, mohl se řidič jednoduše otočit dozadu a maximálně tříčlennou posádku bezpečně umravnit.

Z bezpečnostních prvků bychom ještě měli zmínit například boční dveře, které se po lehkém odklopení posouvaly dozadu, čímž mělo být zajištěno pohodlné nastupování i bezproblémové opuštění vozu po nehodě. Za pozornost ale stojí i světa - zatímco dvojice světlometů v masce vždy směřovala před kola, světlo nad řidičovou "bublinou" neustále mířilo dopředu.

Jakmile byl Sir Vival v roce 1958 hotový, rozhodl se Jerome investovalt velké množství peněz do jeho propagace. Ta probíhala především na několika velkých amerických výstavách a motoristických akcích, mezi nimiž nechyběl New York World's Fair, Springield Exposition nebo 1959 Foreign and Sports Car Show. Vůz se ale také objevil v magazínech Life, Mechanix Illustrated nebo Motor Trend, jak uvádí Jalopnik.

Dobrou zprávou bylo, že kdykoliv se vůz objevil, vyvolával nadšení. Horší stranou mince však byla skutečnost, že o vůz nikdo neprojevil zájem. Jerome měl v plánu výrobu cca 10 až 12 vozů ročně, nakonec však skončilo jen u jediného vyrobeného prototypu.

Pokud se ptáte na důvody, musíme zmínit hlavně dvojici cena a ovladatelnost. Jerome se totiž tak moc soustředil na pasivní bezpečnost, že na tu aktivní údajně téměř zapomněl, jak uváděly dobové magazíny. Jakkoliv měl tedy vůz nehodu ustát, vzhledem ke komplikovanosti jeho řízení se dalo předpokládat, že ji nejdřív sám způsobí.

Druhým problémem pak byla cena, která tehdy dosahovala až 10 000 dolarů. Pro srovnání, za polovinu této sumy bylo možné pořídit zcela nový Cadillac, který nadělal podstatně více parády.

Ačkoliv se tedy může zdát, že Sir Vival byl ohromným propadákem, není tomu tak. Vzhledem a cenou sice nezaujal, někteří lidé se však začali více zajímat o bezpečnost na silnicích a zjistili, že automobilový průmysl se pomalu mění v jatka. Do roku 1958 už totiž v zámoří za volantem zemřelo okolo milionu lidí a čísla prudce rostla.

Alespoň část veřejnosti si tak při koupi dalšího vozu žádala bezpečnostní pásy a podobné technické "zázraky," které je mohly uchránit před zápisem do tragických statistik nehodovosti. A jak dopadl Sir Vival? Nakonec skončil v muzeu vozidel Hudson, které nyní patří muži, od kterého před lety Jerome kupoval Hudson pro základ svého Sir Vival. Jeho stav sice není zrovna zachovalý, z nejdůležitějších komponent by však nic chybět nemělo a tak by decentní renovace neměla být příliš komplikovanou.