V polovině 70. let byla hlavním sportovním modelem Toyota Celica. Po ukončení výroby 2000GT v nabídce chyběl vůz se šestiválcovým motorem, který by mohl účinně konkurovat Datsunu Fairlady Z (mimo Japonsko: 280Z). V srpnu 1977 se v prodejních salonech objevila druhá generace Celicy s motorem vzadu, označená TA40. Karosérii ve verzi kupé nebo liftback navrhl David Stollery společně s týmem designérů z Calty Research Design Inc. v kalifornském El Segundu. Přední část karosérie byla prodloužena tak, aby se do ní vešla řadová „šestka“.
13. dubna 1978 se v Tokiu představil nový model Toyota Celica XX, a to výhradně ve verzi liftback s karosérií prodlouženou o 129,5 mm. Pod maskou pracoval šestiválcový motor 4M-EU o objemu 1988 ccm a výkonu 125 koní při 6 000 ot./min., resp. jeho varianta 4M-E o objemu 2 563 ccm a 140 koní při 5 400 ot./min.
Modely nesly označení Celica XX 2000 (MA45), resp. XX 2600 (MA46). Jednotka Nippon Denso-Bosch L-Jetronic s přímým vstřikováním pocházela z limuzín Cressida a Crown. Novinkou bylo nezávislé zavěšení zadní osy místo tradiční tuhé nápravy. Všechna kola byla vybavena kotoučovými brzdami. Zpočátku se vůz nabízel výhradně s manuální pětistupňovou převodovkou, později přibyl i čtyřstupňový automat Toyoglide.
Kromě motoru se Celica XX od své čtyřválcové jmenovkyně lišila mřížkou chladiče s lištami ve tvaru písmene „T”, zlatým ozdobným nápisem „Celica XX” na B sloupku, sériovým posilovačem řízení, sportovními disky s pneumatikami 195/70 HR 14, velurovým čalouněním, klimatizací a celou řadou dalších možností.
Vozidlo bylo v nabídce souběžně se standardní čtyřválcovou Celicou. Pro exportní trhy byl určen název Celica Supra, což v latině znamenalo „ta, která převyšuje vše”.
Závod začíná
8. dubna 1979 sehrála Toyota Celica Supra čestnou roli bezpečnostního vozu (safety car) v závodech United States Grand Prix West na okruhu Long Beach v Kalifornii. Motor byl vybaven turbodmychadlem s plnicím tlakem 0,41 bar, díky němuž vzrostl výkon na 220 koní. Bylo použito tužší zavěšení, plynové tlumiče Bilstein a na discích z lehkých slitin se ocitly závodní pneumatiky Bridgestone Racing. Během testů na dráze Long Beach dosahovalo vozidlo rychlosti 222 km/h. Čestná funkce safety car připadla Toyotě také 1. října 1979 během závodu US Grand Prix East na dráze Watkins Glen (New York). Zde se podařilo překročit rychlost 241 km/h.
Toyota Celica Supra | foto: Toyota ČR
Do aut určených pro americký trh byl montován šestiválcový motor 4M-E 2,6 l o výkonu sníženém na 110 koní. První Celicy Supra se mohly pochlubit ozdobnými pruhy na karosérii ve sportovním stylu. Vybavení bylo mnohem bohatší než u jiných verzí Celicy.
Roku 1979 Toyota poprvé v historii překročila půl milionu osobních aut prodaných v USA za jeden rok. Svůj podíl na tomto úspěchu měla i Celica Supra, prezentovaná jako výkonné kupé s bohatou výbavou. Ke zklamání řady kupců, kteří očekávali mnohem lepší výsledky než v případě čtyřválcových variant, dosahovaly sériové vozy rychlosti 175 km/h. Od září 1980 (ročník 81’) nastoupily motory 5M-E o objemu navýšeném na 2 759 ccm a výkonu 116 koní (později 121 koní). Tento vůz tehdy stál 11 298 dolarů. Pro srovnání – nejdražší Celicu se čtyřválcovým motorem bylo možné koupit za 7 695 USD. Vůz byl k dostání také s automatickou převodovkou, tempomatem a balíčkem „Sport” s tužším zavěšením. Do září 1981 bylo vyrobeno cca 100 tisíc kusů modelu Celica XX/Celica Supra. Více než polovina našla své kupce v USA.
Elektronický kokpit, zavěšení Lotusu
V červenci 1981 se v Japonsku představila druhá generace modelu Celica XX (řada MA61 a příbuzné MA63 a MA67). Karosérie o délce 4,61 m na platformě Celicy se vyznačovaly dynamickým, lehce hranatým designem, rozšířeným nadkolím a vysouvacími světlomety, které byly pro tuto dobu typické. V Japonsku se auto označované jako GA61 nabízelo s dvoulitrovým motorem 5 1-EU (125 koní) nebo 5M-GEU (2,8/170 koní). Nabídka byla rozšířena o verzi s turbodmychadlem (2,0/145 koní). Součástí byl balíček Performance (P-Type) nebo Luxury (L-Type). Americká Celica Supra Mk. II byla poháněna jednotkou 5M-GEU (2,8/145 koní), ovšem v dalších letech značka vůz nabízela s různými konfiguracemi motoru a manuálních či automatických převodovek. Na mnoha trzích se automobil dočkal katalyzátoru.
Psali jsme
Nový model se poprvé dostal na vybrané evropské trhy, mimo jiné do SRN, Švýcarska, Švédska a Velké Británie, nicméně nesetkal se s příliš výrazným zájmem. V USA však jeho popularita nadále rostla. Modifikace se v další generaci zaměřily na řízení a brzdnou soustavu. Na vývoji nového nezávislého zavěšení typu McPherson se stabilizátorem se podílel britský Lotus (od 1984). Značně se tak zlepšily jízdní vlastnosti auta, které se mohlo rozjet rychlostí až 210 km/h a z 0 na 100 km/h zrychlilo za 8,8 sekundy.
Na americkém trhu byla Celica Supra standardně vybavena hliníkovými disky, automatickou klimatizací, elektricky ovládanými okny a zrcátky. Volitelné varianty představoval mimo jiné kokpit s elektronickým displejem, kožené čalounění, prvotřídní audiosystém o výkonu 105 W a sportovní sedadla s pneumatickou regulací. V osmdesátých letech Toyota zavedla rovněž v Japonsku dostupný navigační systém Navicom, zpočátku nabízený v luxusním kupé Soarer.
V USA slavila úspěch propagace modelu v roli safety car zahajujícího závody Grand Prix v Long Beach a Watkins Glen. Celica Supra s nápisem „Official Safety Car” byla vidět ve vysílání desítek televizních stanic sledovaných miliony Američanů. Auto tehdy dostalo titul „Import Car of the Year” (1982-84). Od poloviny dekády Celica Supra startovala v závodech turistických vozů BTCC ve Velké Británii. V dubnu 1987 se švédská posádka Torph/Melander umístila na třetím místě v celkové klasifikaci 35. ročníku závodu Safari.
Toyota Celica Supra 1984 | foto: Toyota ČR
V dalších letech výkon motoru postupně vzrostl až na 160 koní. Na zadním spojleru se objevil nápis „Supra”. Model brzy získal autonomní postavení právě pod tímto názvem, vytvořil si vlastní neopakovatelnou image a značnou konstrukční odlišnost od Celicy.
Blíže Gran Turismo
Motoristický svět spatřil třetí verzi Supry (MA70) – první bez slova „Celica” v názvu – 6. února 1986. Platformu měl společnou s modelem Corona prodávaným v Japonsku. V nabídce se objevila skládací střecha typu targa pod názvem Sport Roof. Novinku představoval přeplňovaný třílitrový motor 7M-GE o výkonu 200 koní s elektronicky ovládaným přímým vstřikováním, dvěma vačkovými hřídelemi a čtyřmi ventily na každém ze šesti válců. Od roku 1987 přibyla ještě jeho silnější varianta 7M-GTE s turbodmychadlem (230-235 koní).
Vůz dosahoval rychlosti 232 km/h a zrychlení z 0 na 100 km/h zvládl za pouhých 6,2 sekundy. V Japonsku se z daňových důvodů nabízelo i auto s dvoulitrovou pohonnou jednotkou 1G-GTE o výkonu 185 nebo 210 koní a unikátní varianta 2,5 GT Twin Turbo (2,5/280 koní). Toyota Supra MA70 se vyznačovala inovativním zavěšením se systémem elektronické regulace Toyota Electronic Modulated Suspension (TEMS) a na řadě trhů také systémem ABS. Již v prvním roce se prodalo více než 33 tisíc kusů, z čehož se více než 60 % dostalo do USA.
Toyota Supra 1986 | foto: Toyota ČR
Aby automobil získal homologaci FIA ve skupině A (závody turistických automobilů), bylo v létě 1988 vyrobeno 500 kusů limitované série Turbo-A, výhradně v černé barvě. Auta s motorem 7M-GTEU o výkonu 270 koní měla jiný spojler a další průduchy pro vstup vzduchu.
Toyota Supra Mk. III nabízela bohatou výbavu a vynikající výsledky, které se více blížily vozidlům Gran Turismo než obyčejným kupé pro mladé lidi, s uspořádáním sedadel 2+2. Na podzim 1990 byly zavedeny nové pětiramenné disky z lehkých slitin a airbag u spolucestujícího (USA a vybrané trhy). Na masce se poprvé objevil logotyp koncernu Toyota.
V USA v roce 1992 stála Supra Turbo 39 tisíc dolarů. Ve stejné době se na trhu objevily další modely Lexus a prodej sportovní Toyoty klesl na pouhých 1 174 kusů.
Hvězda „The Fast and the Furious”
24. května 1993 debutovala čtvrtá generace Supry, druhá technicky nespřízněná s modelem Celica. Výroba auta s továrním kódem JZA80 byla zahájena v podniku Motomachi (později v Kanto). Mohutná karosérie, kratší, avšak širší než doposud (4,52 m na délku) s měkkými, aerodynamickými liniemi, pokrývala vysoce výkonný vůz. Základní motor 2JZ-GE o objemu 2 997 ccm vyvinul 225 koní, pozornost však přitahovala zejména Supra Twin Turbo (2JZ-GTE) s 330 koňskými silami pod kapotou.
Na počátku 90. let se jednalo o jedno z nejsilnějších sériově vyráběných aut, jaká se v USA dala koupit. Vůz ve své top verzi dosahoval rychlosti 262 km/h a na 100 km/h zrychlil již za 5,1 sekundy. Nová kabina obklopovala řidiče jako v nadzvukové stíhačce. Dva airbagy, ABS, elektronicky řízená klimatizace, elektrický balíček a kožené čalounění, to je jen pár položek z dlouhého seznamu sériového vybavení Supry. Na kovaná kola z lehkých slitin se obouvaly pneumatiky 255/40ZR17, mohutný zadní spojler, systém řízení precizní jako řez samurajské katany a účinné brzdy umožňovaly skvělé ovládání automobilu i v situaci, kdy řidič využíval plný výkon motoru se dvěma turbodmychadly.
Toyota Supra 1993 | foto: Toyota ČR
Supra vážila 1 585 kg a byla v podstatě dvousedadlovým vozem, protože místo na zadních sedadlech bylo spíše symbolické. Ovšem pokud někdo vydal více než 42 tisíc USD, očekával slušnou dávku adrenalinu (zadní pohon) a nikoliv rodinné MPV. Precizní šestistupňová manuální převodovka vyvolávala nadšení u Američanů, kteří vyrostli na automatech, ovšem v nabídce byla i automatická převodovka.
Ve srovnání s rychlými, avšak nevyzpytatelnými italskými superauty byla Supra mimořádně pečlivě smontovaná, houževnatá a spolehlivá, pokud majitel prováděl alespoň minimum servisních činností. Ti, kdo měli příležitost jezdit s vozem Supra JZA80, se shodnou na jednom – bylo to auto velmi odolné vůči bezohlednému jízdnímu stylu, včetně takového, při kterém se ručička otáčkoměru neustále pohybuje v červeném poli. Tuneři byli bez problémů schopni dosáhnout výkonu až 650 koní.
V roce 1998 Toyota Motor Sales USA prodala 682 auta z 1 232 vyrobených v tomto roce, a proto padlo rozhodnutí, že se Supra z klíčového trhu stáhne. V Japonsku a dalších zemích zůstala JZA80 součástí nabídky až do července 2002. To byla zatím poslední generace Supry, která se ještě během výroby stala motoristickou legendou, stejně jako její velká předchůdkyně Toyota 2000GT.
21. září 2001 se na plátna kin celého světa dostal film „Zběsile a rychle“ („The Fast and the Furious”) v režii Roba Cohena. Hlavní hrdina Brian O'Conner (Paul Walker) jezdil Suprou model 94’ vytuningovanou, dle slov hrdiny filmu, „na víc než 1 000 koní”, zářivě oranžové barvy Candy Pearl Orange. Vůz byl vybaven mimo jiné turbodmychadlem Turbonetics T-66, výfukem z leštěné nerezové oceli, vstřikováním N2O (krátkodobé zvýšení výkonu o 100 koní), zavěšením Eibach a 19 palcovými disky M5Tuners Dazzle Racing Hart. V jedné ze scén O’Conner porazil v pouličním souboji Ferrari F355 Spider.
Jak film, tak Toyota Supra získaly obrovskou popularitu a vyvolaly nadšení milionů diváků po celém světě. Toyota Supra se stala ikonou moderní popkultury. Objevila se i v pokračování úspěšného filmu nazvaném "2 Fast 2 Furious" (2003) a kultovních hrách "Need for Speed", "Gran Turismo" nebo "Forza Motorsport". Ještě dnes, 26 let od svého debutu zatím poslední Toyota Supra fascinuje a vyvolává obdiv. Je to vyhledávaný vůz sběratelů i milovníků profesionálního driftování.
Očekávaná pátá generace
V roce 2007 se začalo hovořit o nové nástupkyni. Měla se jí stát Toyota FT-HS (Future Toyota-Hybrid Sport). V lednu 2014 roku se představil impozantní koncept Toyota FT-1, v únoru téhož roku pak právníci Toyoty podali u amerického patentového úřadu žádost o prodloužení platnosti výhradního obchodního názvu „Supra”. Od té doby se mnohokrát neoficiálně objevily předzvěsti velkého sportovního kupé, jež mělo vzniknout ve spolupráci s BMW, avšak až do března 2018 nebylo jasné, jak bude vypadat a zda zdědí název po své velké předchůdkyni z minulého století.
Nový koncept Toyota GR Supra Racing | foto: Toyota
V březnu tohoto roku se na veletrhu v Ženevě představila Toyota GR Supra Racing Concept, předzvěst budoucí tovární Supry páté generace. Dvoudveřové závodní kupé má klasické uspořádání s motorem vpředu a náhonem na zadní nápravu. Automobil je konstruován z lehkých materiálů, dostal široké nárazníky, přední a zadní spojler, zadní difuzor, prahové lišty a rámečky zrcátek. Snížené přední a zadní zavěšení, sportovní výfuk, závodní kola BBS obutá do pneumatik Michelin a brzdy s čelistmi a kotouči Brembo Racing připravily koncepční Supru na závodní jízdu na dráze. Ke stejnému účelu slouží syrové, závodní vybavení interiéru s volantem, sedadly a pásy OMP.
