Tupolev A-3 "Naděžda": Ruský způsob, jak zachraňovat sestřelené piloty i ztracené kosmonauty

Příběh aerosaní Tupolev A-3 se začal psát již v roce 1961, kdy ruská armáda vydala objednávku na lehký transportní prostředek určený pro záchranu kosmonautů ze Sibiře, který by se vešel do přepravní helikoptéry Mi-6. Kvůli nehostinným podmínkám panujícím na Sibiři však musel být přepravní prostředek schopný překonávat náročný terén, bažiny, tundry a někdy i zamrzlé řeky. Také musel být schopen operovat při mínusových teplotách a jeho maximální rychlost se měla pohybovat okolo 160 km/h.

Takové podmínky jsou poměrně náročné i na dnešní dobu, nicméně společnost Tupolev, která stála u zrodu ruského leteckého průmyslu, se nenechala náročností odradit a již v roce 1961 začala pracovat na prototypu, který byl představen v roce 1963 s označením Aerosaně Tupolev A-3 "Nadezhda" (v překladu naděje). Výroba pak probíhala od roku 1964 až do začátku let osmdesátých.

Aby si Tupolev pojistil, že jeho stroj bude schopen překonat opravdu každý typ terénu na Sibiři, rozhodl se postavit svůj dopravní prostředek jako obojživelné aerosaně. O pohon se tedy staral tlačný motor vzadu, nicméně klasické saně byly nahrazený trupem, který připomíná spíše sportovní člun.

Dno tohoto trupu však bylo vyztuženo, potaženo polyethylenem s nízkým třetím a vybaveno několika hranami, díky kterým držel Tupolev A-3 směr i na ledu. Konstrukce se navíc vyznačovala i velice nízkým ponorem, takže i v případě pohybu na vodě byl Tupolev A-3 ideálním do sibiřských bažin a mělkých toků.

Uvnitř plně uzavíratelné kabiny se nacházelo pět sedadel, případně sedadlo pro řidiče a 650 kilogramu nákladu, který dokázal Tupolev uvézt na sněhu či ledu, případně pro 300 kilogramů nákladu v případě přepravy po vodě. Díky tomu se tak Tupolev A-3 stal vhodným pošťáckým a zdravotnickým strojem schopným dostat se i k těm nejzapadlejším vesnicím.

Ovládání bylo zprostředkováno kniplem podobným tomu v letadlech, ovšem zde se ovládaly pouze lamely za vrtulí. Tu nejprve poháněl vzduchem chlazený pětiválec o výkonu 75 kW (102 k), který později nahradil výkonnější motor o výkonu 190 kW (258 k). Výkon pak byl přenášen na netradičně vypadající dvojitou vrtuli. Zajímavostí je však design trupu, díky kterému se při rychlosti nad 80 km/h generoval aerodynamický vztlak, což snižovalo tlak, kterým Tupolev působil na podklad.

Co se využití týče, záchrana kosmonautů sice byla primárním cílem, nicméně zda se ho podařilo dosáhnout bohužel nevíme, neb kosmický program byl veden v utajovaných materiálech. Stroprocentně však víme, že většina Tupolevů A-3 se proháněla po Sibiři s poštou, léky a zásobami.

Malá část se pak dostala i do Evropy, kde však sloužila povětšinou v armádě. Například na základně ve východním Německu mělo být několik Tupolevů A-3, jejichž cílem měla být rychlá extrakce sestřelených pilotů. Maďarská pohraniční stráž pak dostala Tupolevy A-3 k hlídání na Neziderském jezeře.

Kolik Tupolevů A-3 bylo celkem vyrobeno se bohužel neví, nicméně v USA se pohybuje jeden z roku 1978 s registračním číslem N007, který se čas od času objevuje na aukcích. O jeho pohon se však stará neoriginální hvězdicový devítiválec. Několik kusů je pak rozmístěno různě po muzeích, některé má Maďarské muzeum pohraniční stráže, jiné zase muzeum automobilů v Moskvě.