Karosa NO 80 vedla dvojí život. Ráno a večer přepravovala lidi, přes poledne náklad

Autobusové návěsy vznikají po světě již od dvacátých let dvacátého století, nicméně svůj největší rozmach zažívají až v období během a po druhé světové válce, kdy je nedostatek techniky a lidi je potřeba přepravovat co nejefektivněji. Výroba autobusových návěsů byla navíc jednoduchá, laciná a skýtala mnoho výhod, včetně možnosti návěs jednoduše odstavit a připojit za tahač třeba klasický valník či jiný návěs.

Ke konci čtyřicátých let však popularita autobusových návěsů opadá a to zejména v západních zemích, neboť se stále markantněji projevují jejich neduhy. Mezi ty patřil například nižší komfort, potřeba vícečlenné posádky (řidič v tahači a průvodčí v návěsu), horší manévrovatelnost a několikrát došlo i k samovolnému odpojení.

V jiných částech světa však autobusové návěsy zůstaly populární napříč celým dvacátým stoletím a v některých místech je možné zažít jízdu s nimi i dnes. Například Mnichov si objednal několik návěsů v roce 2013 a je připraven je v případě zhoršené dopravní situace uvést během chvíle do provozu. Jedná se tak o praktickou a ekonomicky výhodnou variantu, kdy k návěsu stačí sehnat pouze tahač.

Snaha o výrobu autobusového návěsu se dá najít i v historii Československa, konkrétně v roce 1958. Tehdy totiž bylo rozhodnuto o vývoji unifikované řady autobusů sestávající z autobusu Škoda SB, autobusu Škoda 706 RTO, kloubového autobusu Škoda RTO-K o délce 16 metrů, autobusového přívěsu Karosa B 50 a právě autobusového návěsu NO 80 (Návěs osobní).

Prototyp autobusového návěsu postaveného na konstrukci autobusu Škoda 706 RTO byl zhotoven ke konci roku 1960, následující rok byl představen odborné veřejnosti a následně nasazen do zkušebního provozu. Návěs byl 10550 mm dlouhý, 2400 mm široký, 2980 mm vysoký a vážil 5500 kilogramů.

V jeho útrobách obložených umakartem se nacházelo místo pro celkem 80 cestujících, přičemž 51 míst bylo určeno k sezení a 29 ke stání. Sedačky čalouněné umělou kůží byly rozmístěny po obou stranách návěsu a dovnitř se nastupovalo jedinými mechanickými dveřmi umístěnými v přední části návěsu. Pro vyšší komfort byl navíc návěs vybaven vlastním naftovým topením a rádiem.

Podobně jako u ostatních autobusových návěsů vyvíjených ve světě, i zde byl největší benefit v podobě univerzálnosti. Počítalo se tak se zájmem zejména ze strany podniků, které by pomocí návěsu svážely zaměstnance na vzdálenější místa a poté by za tahač připojily například návěs s materiálem. V potaz však byla brána i možnost nasazení u armády. 

Ve stejné době se však v Karose pracovalo na novém autobusu řady Š, který nakonec dostal přednost a z plánované unifikované řady se tak sériové výroby dočkal pouze autobus Karosa RTO. Z ostatních modelů se dochovaly nanejvýš prototypy.

Podle hesla nic nazmar se však i prototypy nakonec dočkaly plného zapojení do "budování socialismu". Autobusový návěs NO 80 byl nejdříve ve zkušebním provozu několika podniků ČSAD a v roce 1962 byl natrvalo předán ČSAD Bratislava.

Zde se NO 80 osvědčil přesně tak, jak bylo původně zamýšleno. Byl totiž nasazen v okolí města Šaľa, kde vznikly chemické závody na výrobu hnojiv. Dlouhých 17 let tak tahač 706 RTTN nejdříve svážel zaměstnance v návěsu NO 80 a poté byl využíván v klasické nákladní přepravě.

Co se s NO 80 dělo od konce sedmdesátých let nemáme tušení, nicméně na přelomu tisíciletí se podařilo jeho vrak objevit na Slovensku a tak započala poměrně zdlouhavá, náročná a bezpochyby i nákladná renovace jeho celokovové polosamonosné karoserie. Veřejnosti pak byl představen spolu s renovovaným tahačem Škoda 706 RTTN v létě roku 2007 v Praze. V posledních letech se pak objevuje na různých akcích a je možné se s ním svézt v rámci vyhlídkových jízd.