Pokud si ještě vzpomenete na článek o australských "Road Trains", možná jste si v něm všimli i zmínky o působení silničních vlaků na území prvorepublikového Československa. A přesně k těmto silničním vlakům se nyní vracíme.
Historie silničních vlaků v Československu se váže ještě k Rakousko-Uhersku, jehož armáda vyšlapávala cestičku motorizované přepravě děl a kanónů. Při vývoji nových kanónů značky Škoda však vznikla potřeba i zajistit pro ně i vhodný dopravní "prostředek".
Psali jsme
A vývojem takového stroje byl pověřen Liberecký rodák, otec VW Brouk i vozů Porsche, Ferdinand Porsche. Ten přišel s novátorským řešením silničních vlaků, v jejichž čele stál motorový vůz, který byl schopen táhnout až 10 vozů. Revoluční byl však v tom, že každý vůz byl vybaven vlastním elektromotorem, který byl k prvnímu vozu připojen kabelem a čerpal z něj energii.
Pod kapotou motorového/ generátorového vozu byl ukryt letecký šestiválcový motor o výkonu 160 koní, který poháněl dynamo o výkonu 90 kW. To pak prostřednictvím kabelu zásobovalo přírubový elektromotor v každé nápravě vlečného vozu. Vůz tedy soupravu netáhl, ale pouze ji dodával energii a řídil ji.
Celý kolos se navíc mohl pohybovat jak po silnici, tak s několika úpravami i po železnici. Houfnice ráže 38 mm, pro jejíž přepravu byl stroj primárně postaven, se převážela rozložená na 4 díly a právě díky revolučnímu řešení, se kterým Porsche přišel, byla rakouská armáda schopna dopravit své houfnice i do alpských výšin a ostřelovat nepřátelská vojska. Kromě toho však tyto silniční vlaky přepravovaly i houfnice ráže 42 cm a 24 cm.
První typ tohoto silničního vlaku nesl označení "Daimler-LANDWER-Zug", později však vznikaly upravované a modernizované verze s názvy B-Zug a C-Zug.
Po konci první světové války se část vlaků dostala do Československa. Když se poté československá armáda rozhodla pro zavedení 24 cm houfnic do výzbroje, bylo dodáno několik dalších B.E. vlaků, které vyrobila domácí Škodovka. Celkem měla armáda k dispozici cca 32 souprav.
Během služby v československé armádě prošly B.E. vlaky několika modernizacemi a armáda s nimi aktivně cvičila, postupně se však projevovala i jejich koncepční zastaralost. V roce 1936 se však B.E. Vlaky opět přihlásily o slovo, když Ředitelství Opevňovacích Prací shánělo vozidlo, které bude schopné přepravit do nepřístupného hornatého terénu střelecké kopule a zvony pro budované pohraniční opevnění.
B.E. Vlaky proto byly vybaveny upravenými ložišti a jeřáby a až do roku 1938 se aktivně podílely na stavbě opevnění, což bylo vrcholem jejich služby v naší armádě.
Pozornost si však B.E. Vlaky vysloužily ještě během okupace a druhé světové války, neboť byly po roce 39 zabaveny Německem, které je přidělilo k Wehrmachtu. B.E. Vlaky vybavené škodováckými houfnicemi se pak podílely na ostřelování britských lodí v kanálu La Manche nebo na obléhání Leningradu a Sevastopolu.
