V tomto období patřila pod MAZ speciální konstrukční kancelář, zaměřená jen na vývoj podobných monster pro sovětskou armádu. Její činnost byla utajená, věděli o ni jen zúčastnění konstruktéři a členové vlády a armády. Odtajnění přišlo až na začátku 90. let po pádu režimu, i tak jsou ale některé detaily podobných projektů dodnes neznámé.
Na počátku 80. let bylo napětí mezi Sovětským svazem a Spojenými státy nejvyšší od dob Karibské krize. Obě velmoci si navzájem vyhrožovaly jadernými zbraněmi a bylo potřeba vytvořit nové stroje, schopné převozu jaderných hlavic. V únoru 1980 se tak konstruktérům MAZ dostal nový úkol, vyvinout kolový transportér, schopný převozu raket z tajného projektu Celina. Do čela konstruktéru stanul zkušený Borys Šapošnikov, tou dobou už téměř osmdesátiletý konstruktér, který pracoval už na vozech jako MAZ 525 a 530 koncem 40. let. Tento úkol se stal doposud nejsložitějším zadáním pro MAZ. Váha celého systému Celina, včetně rakety, dosahovala 220 tun a samotný podvozek, nazvaný MAZ 7904 měl vážit kolem 140 tun.
V únoru 1981, po setkání oficiálů z vlády i armády s konstruktéry se Šapošnikov kvůli velikosti projektu domáhal většího rozpočtu a týmu pracujícího na projektu. Na rozkaz ministra průmyslu Poljakova byl tým navýšen o 100 členů, kterým byly přiděleny byty v Minsku a samotný Šapošnikov se dočkal instalace výtahu do budovy, kde byla jeho kancelář.
Prototyp byl hotový už v červnu 1983 a velikostí strčil do kapsy vše, co v Sovětském svazu pro armádu kdy vzniklo. Na délku 32.2 metru, široký 6.8 metru a na výšku 3.45 metru po střechu kabin. Kabiny byly na přídi monstra hned dvě. Základem stroje byl mohutný rám, stojící na 12 kolech o průměru 3 metrů. Pneumatiky byly mimochodem nakoupeny v Japonsku, u firmy Bridgestone. Přenos síly na kola měly na starosti dvě hydromechanické převodovky se čtyřmi stupni pro jízdu vpřed a dvěma pro jízdu dozadu. Pohon všech dvanácti kol obstarával motor původem z lodi, dieselový dvanáctiválec o objemu 42.4 litru a výkonu 1500 koní. Kromě toho se ve voze nacházel ještě jeden motor, dieselový osmiválec JaMZ-238 o výkonu 330 koní, poskytující energii podpůrným systémům stroje.
Testování prototypu probíhalo pouze v noci a také pouze v časy, kdy se nad územím Běloruska nenacházely žádné výzvědné satelity. Po ujetí asi 550 kilometrů po okolí Minsku se celý vůz rozebral, naložil na přepravník a odvezl do Kazachstánu, na kosmodrom Bajkonur. Tam měl oficiálně sloužit k převozu částí rakety Eněrgija. Opravdovým důvodem však byl původní zamýšlený účel pro MAZ 7904. Podle plánů vlády mělo vzniknout hned 10 těchto gigantů, které by poté s nástavbou připomínající hangár volně projížděly stepi Kazachstánu. Na několika z těchto strojů by byl systém pro vypouštění jaderných hlavic, nepřátelé by však nevěděli na kterých. Tento nápad přitom nebyl nový, Sovětský svaz už křižovaly vlaky maskované jako osobní, které však také ukrývaly jaderné hlavice, připravené kdykoliv odpovědět na útok.
Proto v Kazachstánu pokračovalo testování MAZ 7904, během kterého stroj ujel dalších 4100 kilometrů, při maximální rychlosti stroje jen 27 km/h. Výsledky však nebyly příliš povzbudivé, problémem se ukázala být především váha stroje. Na každé kolo připadalo 30 tun, což vyžadovalo dostatečně pevný povrch pro jízdu. Na nevhodném povrchu se stroj ukázal být špatně ovladatelný a nedostatečně pevný. Při reálném nasazení by tak provoz byl omezen pouze na omezené oblasti s dostatečně pevným povrchem, což vymazalo původně plánovanou výhodu celého projektu. Ten tak byl ukončen a místo toho se zahájily práce na vylepšené Celině-2.
Prototyp MAZ 7904 byl poté zavřen do jednoho z hangárů Bajkonuru, kde následující dekády reznul. Až v roce 2007 byl znovuobjeven a nafocen. Místo záchrany největšího stroje, jaký se kdy dostal sovětské armádě, se však unikát nakonec rozřezal a prodal do šrotu.