Nejšílenější ruský stroj? DM62-1727 vznikl spojením lokomotivy s transportérem jaderných hlavic

S rozlohou území přibližně 17 milionů km², jehož větší část (asi 77 %) zabírá nehostinná Sibiř, je logické, že se ruští výrobci museli zaobírat alternativními přístupy k dopravě.

Na velké části území Sibiře navíc nelze postavit běžné silnice či železnici, vzhledem k pohybům půdy při rozmrzání permafrostu v letních měsících. Existující alternativy jsou velmi nákladné, jak ukazuje čínská stavba železnice do Tibetu, kde se však nehledělo na rozpočet také z ideologických důvodů. Už od raných dob automobilového průmyslu v dnešním Rusku tedy vznikaly stroje schopné pohybu v terénu, kam by se nikdo jiný neodvážil.

Jedním z problémů je také zásobování elektrickou energií v odlehlých oblastech Sibiře. Z tohoto důvodu vzniklo na počátku tohoto století ve spolupráci Moskevské státní technologické univerzity a Moskevského 21. výzkumného institutu informatiky a informačních technologií ministerstva obrany neobvyklé monstrum. Na podvozek dvanáctikolového armádního transportéru MAZ 7310 moskevští konstruktéři připevnili horní část lokomotivy DM62.

Takto vzniklý stroj měl pravděpodobně sloužit jako generátor elektrické energie pro vojenské využití na místech, kde nebylo jinak možné natáhnout běžné elektrické vedení. Opravdové určení projektu však mohlo být i jiné, vzhledem k vojenské povaze projektu se na něj vztahuje utajení. Z tohoto důvodu nejsou zcela zřejmé ani některé detaily vzniku stroje.

DM62 je vojenskou verzí lokomotivy M62 s dieselovým motorem a elektrickým přenosem výkonu, určené k převozu těžkých nákladních vlaků. Vyráběla se mezi roky 1964 a 1994 v Luhansku na území dnešní Ukrajiny a vyvážela do spřátelených zemí. V Československu sloužilo přes 600 kusů civilní varianty M62 jako motorová lokomotiva řady 781, poslední kusy byly vyřazeny až v roce 1999.

Pohon zajišťoval dvoudobý dvanáctiválec 14D40, s vidlicově uspořádanými válci. Ten poskytoval výkon 1974 koní, což na železniční trati stačilo lokomotivě k maximální rychlosti 100 km/h. Výkon nebyl přenášen přímo na kola, místo toho měl každý ze dvou podvozků tři elektrické stejnosměrné čtyřpólové tlapové motory, napájené stejnosměrným trakčním generátorem. V provozu se lokomotivy osvědčily pro svoji spolehlivost, a to i přes vysokou hlučnost a spotřebu nafty i oleje. Na území bývalého Sovětského svazu jsou ostatně hojně využívány dodnes.

MAZ 7310 vznikal v Bělorusku v Minském automobilovém závodě od roku 1962 a to v mnoha variantách. Nejčastěji byly obrovské vozy využívány jako podvozky pro mobilní raketové střely, včetně variant s jadernou bojovou hlavicí. Kromě těch však vznikaly i verze pro převoz radarů či hasičské varianty.

Právě podvozek MAZu, konkrétně dvanáctikolové verze MAZ 547A, určené pro převoz balistické rakety RSD-10 Pioněr s jadernou hlavicí, byl po rozsáhlých úpravách spojen s horní částí lokomotivy DM62. Zachován zůstal dvoudobý dvanáctiválec, který tentokrát dodával energii dvanácti asynchronním elektrickým motorům, umístěným v náboji každého kola. Přenos pohybu na samotné kolo pak obstarávaly planetové převodovky. Zatáčení měly na starosti přední tři páry kol plus ten poslední a to pomocí hydraulického systému. Právě ve výrazných bednách na bocích vozidla se nachází baterie a olej hydraulické soustavy.

Pro případnou sériovou výrobu však podle některých zdrojů mělo jít o svébytný model s nově vytvořenou karosérií i motorem a neobvyklé monstrum bylo vytvořeno spíše kvůli nedostatečnému rozpočtu a vybavení institutu. Proto byla institutu přidělena jedna nebo více lokomotiv vlastněných armádou. To by ostatně dávalo smysl i proto, že tou dobou byla již lokomotiva M62 osm let po ukončení výroby.

První prototyp byl po dokončení testován na ploše institutu a předveden armádním důstojníkům. Pohled na lokomotivu prohánějící se vedle dálnice údajně zmátl mnoho kolemjedoucích řidičů, kteří netušili že se na místě někdy nacházely koleje a nepředpokládali samozřejmě, že by známá lokomotiva M62 dostala sadu kol.

Prototyp měl být po dokončení po vlastní ose přepraven do armádního testovacího areálu poblíž města Bronnicy a dokonce pro tento účel dostal standardní ruskou SPZ pro automobily, avšak selhání hydrauliky a zřejmě i samotného systému pohonu převozu zabránilo. Prototyp se však na veřejné silnice přece jen dostal, na nové stanoviště byl přesunut zapřáhnutý mezi dvěma menšími vojenskými transportéry. Další práce na projektu už nepokračovaly a není známo kolik kusů vzniklo, dle různých zdrojů jde buď o jediný kus, nebo o dva. Dostupné fotky na internetu ukazují dva odlišně vypadající kusy, může však jít o stejný renovovaný kus. Dnes jeden dochovaný kus stojí na ploše výzkumného institutu.