Označení tank se většinou používá pro pásová obrněná vozidla, která se vyznačují vysokými terénními schopnostmi i bojovou použitelností. Lebeděnkův tank, kterému se rychle začalo přezdívat „Car tank," však z této koncepce naprosto vybočuje. Jedná se totiž o gigantickou tříkolku, která se díky svým rozměrům nesmazatelně zapsala do historie jako největší bojové vozidlo.
Konstruktér Nikolaj Lebeděnko přišel s neobvyklou koncepcí bojového vozidla hned na začátku války, v roce 1914. Hlavní předností tohoto konceptu měla být právě jeho obrovská kola, která měla stroji pomáhat náročné překážky. Design vzbuzoval u armádních odborníků nedůvěru, Lebeděnko však přišel s mazaným nápadem, jak proces vývoje dramaticky urychlit.
Podařilo se mu totiž osobně setkat se samotným carem Mikulášem II., kterému přinesl zmenšený model s funkčním pohonem. Ten udělal podle pamětníků na cara takový dojem, že se během chvíle s Lebeděnkem stali přáteli. Díky svým ohromným kolům a mechanickému pohonu totiž model tanku jezdil a bez problému překonával různé improvizované překážky, jako byly třeba knihy.
Samotný car se tak údajně postaral o to, že Lebeděnko získal na svůj projekt ohromné množství peněz. I díky tomu se podařilo zhotovit první funkční prototyp zhruba během jednoho roku. A netřeba dodávat, že technické parametry stroje byly na první pohled skutečně impozantní.
Jeho zvláštní konstrukce měla tvar písmene T, přičemž vpředu byla umístěna dvě velká kola s průměrem 9 metrů. Na konci každého ramene tanku byla umístěna střílna, pravděpodobně pro kulomet Maxim, a uprostřed ramen byly letecké motory Maybach. Ty přitom Rusové získali ze sestřelených německých vzducholodí.
Každý z motorů měl pozoruhodný výkon 180 kW (cca 245 k) a maximální rychlost byla na pevném povrchu odhadována na 17 km/h, čímž by tank zastínil většinu konkurence z bojišť prví světové války. Zajímavý avšak poněkud nešťastný byl způsob, jakým byl výkon leteckých motorů na kola přenášen. Každý z motorů totiž poháněl kolo běžného automobilu, které bylo listovým perem železničního vagónu přitlačováno na obří devítimetrové kolo, jak uvádí web landships.info. To sice chránilo pohonné jednotky před poškozením, avšak také vedlo k ohromné ztrátě výkonu.
Třetí kolo mělo šířku 1.5 metru a bylo umístěno na konci konstrukce. Jeho rameno pak mělo současně sloužit jako nástupní prostor pro osádku, která mohla čítat cca okolo 10 až 15 mužů.
Hlavní výzbroj, kterou měly podle návrhu Lebeděnka tvořit pouze kulomety, byla umístěna uprostřed rámu ve dvou věžích - jedna byla umístěna nahoře, druhá dole. Díky tomu měl být tank schopen pokrýt palbou široký prostor. Posádku pak měla chránit válcovaná ocel o tloušťce 7 mm, což by stačilo k ochraně před většinou protipěchotních zbraní, včetně kulometů. Ve hře však byla možnost i pozdější instalace jiných věží, osazených i dělovou výzbrojí.
Výroba prototypu probíhala v režimu utajení a výrobou komponent bylo pověřeno několik desítek výhradně ruských závodů, kterým bylo řečeno, že vyrábí komponenty pro těžký průmysl nebo válečné loďstvo. Stavba prototypu pak měla probíhat v moskevské oblasti poblíž měst Orudevo.
Zkouška prototypu se uskutečnila 27. 1915 a zprvu se zdálo, že Lebeděnkův Car Tank bude slavit úspěch. Díky velkým kolům se dařilo překonávat náročný terén a překážkou nebyly ani stromy, které tank bez problémů lámal a kácel. Problém však nastal ve chvíli, kdy tank najel na podmáčenou půdu a jeho zadní kolo se začalo bortit do bažiny.
Jak se později ukázalo, během výroby prototypu došlo k zesílení konstrukce, což sice přineslo benefit v podobě větší odolnosti, ale současně znamenalo nárůst váhy z předpokládaných 40 tun na cca 60 tun. A zhruba 20 tun vážilo pouze zadní kolo s ramenem. Není tedy divu, že po najetí na podmáčený povrch v něm začalo mizet.
I přes výkonné motory se posádce nepovedlo vyprostit tank svépomocí, což osud tanku zpečetilo. Armáda totiž nebyla schopna přijít s jiným strojem, který by dokázal tank vyprostit. Místo, kde tank zapadl, tak začala hlídat armáda. Pro její velení byla prezentace stroje fiaskem a tak Lebeděv musel projekt ukončit.
Tank zůstal hlídán až do vypuknutí občanské války roku 1917, kdy ho armáda nechala napospas počasí, bažině i místním. Definitivní konec nastal až v roce 1923, kdy byl tank definitivně rozebrán a sešrotován. Do bojů tedy nikdy nezasáhl, přesto se díky stavbě prototypu stal jedním z největších vojenských pozemních strojů světa a údajně by mu měl stále patřit titul největšího (nikoliv nejtěžšího) bojového vozidla na světě.
Na délku totiž měřil 17.8 metru, na šířku 12 metrů a na výšku 9 metrů. Jeho váhu 60 tun překonává například moderní americký tank M1 Abrams, který váží okolo 62 tun. Absolutním králem této kategorie je však německý druhoválečný tank Panzer VIII Maus s váhou 188.8 tun. Ani ten se však bojů ve "své válce" aktivně nezúčastnil.
Jméno Car tank pak odkazuje na řadu několika obřích ruských výrobků, které svou kolosálností ve své době předčily svět. Dobře známá je například Car-Bomba, která je historicky nejsilnější jadernou zbraní, která byla kdy sestrojena. Z minulosti však známe i Car-Dělo (z roku 1958, rekord pro velikost a ráži však drželo až do 20. století) nebo Car-Zvon (také známý jako Car Kolokol).