Když se řekne požár v tunelu, většina evropanů si vybaví tragické požáry na Kaprunu nebo pod Mount Blankem. Málokdo však ví, že pravděpodobně nejtragičtější požár v tunelu se odehrál tisíce kilometrů východním směrem, ve válce zmítaném Afghanistánu.
Zdejší krajina není příliš pohostinná a na mnoha místech ji lemují vysoké hory, jimiž se táhnou obtížně schůdné průsmyky. Jedním z nich je i průsmyk Salang, který leží na spojnici mezi severními regiony země a hlavním městem Kábulem. Jeho zdolávání bylo náročné a mnohdy vydalo na několikadenní cestu. V roce 1954 se tak tehdejší vedení země domluvilo se Sovětským svazem na společném vybudování cesty, včetně tunelu, přes průsmyk Salang.
Tunel dlouhý 2.6 kilometru, široký a vysoký 7 metrů byl dokončen v roce 1964 a stal se hlavní spojnicí mezi severními částmi země a hlavním městem. Díky němu se cesta zkrátila o 300 kilometrů a místo 72 hodin trvala jen hodin 10. Navíc se až do roku 1973 jednalo o nejvýše zbudovaný tunel. Umístěn je totiž ve výšce cca 3400 metrů nad mořem.
Ačkoliv byl tunel původně zbudován ku prospěchu obyvatel Afghánistánu, po Sovětské invazi se stal klíčovým bodem pro rychlý transport jednotek a zásob mezi severem a jihem země. Toho si byli dobře vědomi i povstalci, kteří zda často útočili na vojáky i zásobovací konvoje. Víc škody než povstalci však údajně zavinila prostá nehoda.
3. listopadu roku 1982 totiž došlo v tunelu k požáru, který se řadí k jedněm z nejtragičtějších katastrof v dějinách motorismu. Vzhledem k povaze sovětských sdělovacích prostředků se názory na příčiny i počty obětí liší, ovšem i v tom nejmírnějším (propagandistickém) scénáři mohl počet obětí sahat k dvěma stovkám. Mnohem reálnější jsou však zvěsti o smrti až 2700 vojáků a civilistů.
Psali jsme
Podle oficiálních zpráv sovětské armády mělo toho dne dojít ke srážce dvou konvojů, při které však nedošlo k žádné explozi. Kvůli nehodě a následnému nahromadění výfukových plynů ve špatně odvětrávaném prostoru však mělo dojít ke smrti cca 64 vojáků a cca 112 civilistů. Věřte ale podobným zprávám.
Mnohem důvěryhodnější se tak zdá výpověď blíže nejmenovaného diplomatického pracovníka, který tou dobou působil v Kábulu a o své zážitky se podělil s redaktory novin New York Times. Tento rozhovor byl následně otištěn 10. listopadu 1982.
Podle různých svědectví údajně došlo k explozi cisterny převážející palivo, která následně vyvolala řetězovou reakci. Oheň se s ničivou silou řítil 7 metrů širokým tunelem a zapaloval co mohl, což mělo vést k dalším explozím vybavení a materiálu. Navíc byly v tunelu tou dobou kromě vojenských vozidel i vozidla civilistů, včetně autobusů.
Když se ozvala exploze, vojáci hlídkující po obou stranách tunelů se lekli útoku povstalců a vjezdy do tunely zablokovaly tanky. Uvnitř tak zůstalo uvězněno několik tisíc lidí, kteří nevěděli co se děje, kolem se šířil požár, všude vládl zmatek a docházel kyslík. Odhady tak hovoří o smrti cca 700 sovětských vojáků a 2000 afghánských vojáků a civilistů.
Dalším zdrojem informací byl jistý Mohammad Yaqub Sharafat, mluvčí povstalecké skupiny Hezb-e-Islami, který měl prý důvěryhodné informace z místa od některých přeživších. Podle těch exploze zabila minimálně 450 sovětských vojáků, ovšem číslo mělo ještě růst. Mrtví civilisté se měli počítat na několik stovek. Ku prospěchu tohoto informátora hrál fakt, že jeho dřívější zprávy byly téměř vždy pravdivé.
Nabízí se možnost, že za útokem stála některá povstalecká skupina, nicméně řada povstaleckých skupin informovala, že se nejednalo o žádný jejich útok. Hodnověrnost těchto prohlášení se však dá přirovnat k hodnověrnosti sovětského zpravodajství. Podle některých svědků byl však počet obětí tak vysoký, že o někoho ze své rodiny či příbuzných přišel takřka každý obyvatel Kábulu.