Tento článek prosím neberte jako komplexního průvodce po dovozech, jenom jako osobní postřehy
Vzhledem k tomu, že na německých webech se ceny za tento vůz pohybují v řádech asi o čtvrtinu nižších, volba byla jasná. Protože jsme sami příliš nevěděli jak na to a všechno si poctivě vystáli, řekl jsem si, že sepíšu malý návod jak na to, abyste nemuseli od čerta k ďáblu a zpět.
Nejprve je třeba si vybrat. Osobně jsme hledali na serverech www.mobile.de a www.autoscout24.de, které jsou poměrně známé a rozsáhlé. Ale pozor, jako téměř všude, i zde se vyskytují podvodníci a to bohužel v poměrně vysoké koncentraci. Takže pozor na podezřele výhodná auta a na auta, která jsou v jiné zemi než jejich majitel aktuálně žije, typicky „přestěhoval jsem se do Anglie a koupil jsem auto s levostranným řízením, tohle je mi k ničemu“. Nemalý počet lidí už naletěl, složil zálohu a auto nikde.
Tedy, máte-li vybráno (o tom jak správně vybírat auto v autobazarech se dozvíte někdy příště), není nic snazšího než zajet do Německa, vůz si prohlédnout a popřípadě zakoupit. Nejlepší je, máte-li nějakého známého poblíž, domluvit se s ním, aby tam za láhev dobrého vína zajel a na auto se podíval, abyste nejeli úplně naslepo. Navíc není radno brát všechno. Chápu zklamání toho, kdo dojede do dálné germánské země a tam před něj představí polorozbitou „kraksnu“, úplně něco jiného, než co viděl na obrázku, ale finančně se vyplatí otočit se a udělat si ještě druhý výlet.
Dohodnuto, koupeno. Každý správný bazarník Vám dokáže i zajistit převozní značky, se kterými se bez problémů dostanete až do naší drahé republiky. Jezdit s nimi půjde i zde, ale mají časově omezenou platnost. Vystaví je tamní úřad a to poměrně rychle, za nás to ale udělal prodejce, který vypadal, že ví co a jak. Nezapomeňte si vyžádat slevu za to, že jejich vůz jde za hranice, nevím, je-li tomu tak ve všech spolkových zemích, ale minimálně v Bádensku-Württembersku platí to, že bazarník musí zaručit roční záruku, typicky smlouvou s nějakým servisem. Tím, že auto půjde za hranice, bazarník nebude muset platit servisu a minimálně na tomto budete moci požadovat slevu.
Nastává přesun do ČR, my jeli po vlastní ose. Po příjezdu za hranice nastává to pravé martýrium.
Předně – od bazarníka je třeba si vyžádat všechny doklady a přinejmenším fotokopii obou techničáků. Pokud to neuděláte, vystavíte se u našich úřadů řadě nepříjemností, neboť úřad musí získat všechna data potřebná k zápisu do velkého technického průkazu. Pokud je nezíská, pošle vás na převážení, přeměření a kdoví co ještě, zkrátka na proces podobný registraci nového typu vozidla.
Vaše první kroky povedou na STK a emise. Na STK je třeba podle údajů ze zahraničního TP vůz ztotožnit s něčím, co sem buď někdo oficiálně dovážel, nebo s něčím, co sem již někdy někdo přivezl. Pokud jsou údaje nedostatečné, je možné, že Vás pošlou na měření, ale abych byl upřímný, o takovém případu jsem u běžných aut ještě neslyšel. Technik vám sice možná bude vykládat jak je možné že to nepůjde, což znamená žádost o dodatečný bakšiš do soukromé peněženky za pohodlný průběh, ale nedejte se. I když se bude snažit, technik stejně nic s největší pravděpodobností nenajde a bude vás muset pustit dál. Jen poskvrní protokol zmínkami typu „nepodsvětlené tlačítko“.
Nedělejte si evidenční prohlídku, o té budu mluvit později.
Následuje cesta na úřad. Půjde o odbor dopravy obce s rozšířenou působností, v našem případě Brno Kounicova. Zde je potřeba si vyzvednout formuláře. Úřednice jistě poradí, ale jinak jde o žádost o nový technický průkaz a o žádost o registraci dovezeného vozidla. Jeden z těchto dvou dokladů není ke stažení na internetu, takže se dvojité cestě na úřad nevyhnete.
V mezičase je třeba vyřídit povinné ručení. Pro registraci na úřadě budete potřebovat právě potvrzení od pojišťovny. Bez toho to nepůjde. Pojišťovně nebude absence SPZ vadit, ale po vyřízení všech náležitostí bude třeba čísla ze značky dodatečně dodat.
S potvrzením STK o ztotožnění, vyplněnými formuláři a potvrzením o sjednaném povinném ručení se dostavte na úřad. Je třeba se dostavit brzy ráno a vystát si frontu, bere se totiž jen prvních několik šťastlivců. 40 minut před otevřením v mrazu a lehkém sněžení dostačovalo. Některé civilizované úřady sice nabízejí objednání před internet, ale minimálně v Brně to na dovozy neplatí.
Ráno tedy dojděte, pobavte se s úředníkem, pojdete žádost o vystavení technického průkazu a vše vyřiďte. Úřad vše přes den zpracuje a nyní pozor – je třeba ještě týž den dojít, vyzvednout si velký TP a vystát si frontu na zápis do registru vozidel. Poté dostanete i malý techničák a značky. Nyní je vše skončeno a vy můžete spokojeně odjet. Minimálně v Brně mají ti, kteří tam byli již ráno, odpoledne přednost. Úředník potvrdil naše pořadové číslo razítkem a stvrdil jej svým podpisem.
Co ale když to týž den nestihnete? Potom je třeba udělat si další výlet na STK, tentokrát již s velkým TP a provést evidenční kontrolu. Nelogické, ale bohužel je tomu tak.
Co to dohromady stálo? Převozní značky včetně dvoutýdenního povinného ručení v Německu stojí 100 euro. STK a emise stály kolem dvou tisíc a na další dva tisíce přišly všechny úřední výkony. I s benzínem za cestu do Německa a zpět dvěma vozidly (resp. jedním tam a dvěma zpět) a všemi úředními poplatky jsme oproti původně vyhlédnutému a srovnatelnému vozu v ČR ušetřili něco málo přes 30 tisíc korun. A to se už docela hodí. Celá anabáze se dá stihnout behem tří dnů, první den dovoz, druhý den STK a povinné ručení, třetí den úřady.
A na závěr už jen mnoho šťastně najetých kilometrů.
