David Nohál – po vítězství ve třídě do chomoutu

Představ nám prosím na úvod rozhovoru tvou sportovní vizitku…

„Ahoj, jmenuji se David Nohál a narodil jsem se ve Zlíně. Od šesti let se pohybuji kolem rally a tak premiéra na sebe nenechala dlouho čekat. Na učilišti jsem se seznámil s Honzou Mikulenkou, jehož táta v devadesátých letech jezdil rally a přitom i pronajímal závodní auta. Hned, jak mi rodiče dali souhlas, a našetřil jsem nějaké peníze, vyrazil jsem na první soutěž. Tehdy jsem měl jen 14 dní mladý řidičák. S Honzou jsme odjeli tři závody v maličkém Nissanu Micra. Prvním opravdovým závodem byla Rally Posázaví 2007, kterou jsme ovšem nedokončili pro technickou závadu. Poté přišla roční pauza, a tak jsem se s kamarády v garáži pustil do stavby Škody 130 LR. No, do eLeRy to mělo nakonec daleko. Moc jsem s ní neodjezdil a nakonec jí prodal kamarádovi Zdeňkovi, který s ní jezdí doposud. Následovalo pár závodů s Hondou Civic Vti. A pak přišel kit, moje vysněné auto… Jeho původ je po Jardovi Vančíkovi a o provoz se staráme sami. Není to vždy jednoduché… Hlavně havárie na Rally Vsetín 2011 nás srazila hodně dolů… Jezdím pro radost a z toho, co našetřím. Takže co rok, to jiný počet závodů. A když už jsem vzpomněl Honzu na místě spolujezdce, tak je třeba připomenout i mé další mitfáry. Postupně to byli Katka Jiříčková, Monča Hýbnerová, Alex Čapka, Zuzka Lieskovcová a v poslední době slýchám hlas v interkomu od Dianky.“

Byť na svém kontě nemáš nijak velké množství závodů, spolujezdců se vedle tebe vystřídalo už dost. Je pro tebe lepší poslouchat mužský nebo ženský hlas?

„Myslím, že to tak velkou roli nehraje. Spíše šlo jen o náhody, kdy se někdo domluvil a vyrazilo se na závod. Největší spolupráce a spokojenost přišla se Sašou a Diankou. Podle mne je nejdůležitější, aby byla v autě pohoda, sranda, rytmus čtení a celková práce spolujezdce. Nyní vede ženský hlas v podobě milované polovičky…“

Na sedadlo spolujezdce usedla tvá přítelkyně Diana. Nesvazuje tě tak trochu fakt, že vozíš drahou polovičku?

„Jistý respekt samozřejmě mám, ale jsme oba závodníci, takže je vše jednodušší. Jsem rád, jelikož musím přiznat, že má drahá polovička přinesla do auta nové věci, odnaučila mě zlozvyky a to vše mi pomohlo zrychlit. Hlavně musím daleko víc poslouchat než normálně. Sedli jsme si v autě i v životě.“

Letos jsi absolvoval pouze tři sprinty a vždy jsi odešel jako vítěz třídy. Dá se hovořit o spokojenosti?

„Určitě! Odjeli jsme toho víc, než jsme před sezonou plánovali a ještě k tomu vždy vyhráli ve třídě. Sezonu jsme začali ve Valašském Meziříčí, což byl první letošní sprint, který byl docela rychlý. V průběhu závodu nás postihl defekt, navíc mi moc nesedla Kopřivnická erzeta. Já mám raději rychlostní zkoušky typu Lešná. Ale byla hrozná sranda, která už začala s kolegy Krajčovými v předvečer rally doma v dílně. Samozřejmě jsme se velice hecovali i s ostatními místními jezdci i s „skoro“ tchánem. Prostě celkově parádní atmosféra. Rally Pačejov byla nejenom pro mne novou soutěží. Pořád se zatáčelo za keře, kdy jezdec moc neviděl a velkou roli zde sehrál spolujezdec a správně napsaný rozpis. I pro spolujezdce to byla velká škola, ale Dianka nezklamala, vůbec se nespletla a vše přečetla naprosto přesně. Dopředu mne hnala jistota, i když velké horko nám to ztěžovalo. Na cílové rampě jsme spokojeně přebírali poháry za druhé letošní vítězství. Na závěr sezony jsme si dali domácí rally, kdy nás podporovala spousta fanoušků. Na Valašsku byly opět krásné tratě, ale také hodně soupeřů. Během rally nás trápil ukazatel paliva, takže jsme měli mírný stres a navíc nás oba sužovala silná chřipka a vysoké teploty. Ale myslím si, že už jsme jeli i docela rychle. Nejvíce se mi líbila RZ Semetín. Byl jsem rád, že jsme vyhráli a vše zvládli bez jakéhokoliv problému na trati.“

Při závěrečném sprintu sezony ve Vsetíně jsi měl za jednoho ze soupeřů „skoro“ tchána. Jak se ti proti němu bojovalo a bylo nějaké hecování?

„Samozřejmě! Při večerech strávených v dílně chystáním aut byl poslední sprint a hlavně RZ Vidče, hlavním bodem hecování, kdo koho porazí… Nakonec tento souboj rozhodla technika. Zatímco nám fungovala škodovka bez problémů, Taťkovo nové auto má řadu vychytávek a tak tlumiče rozhodly náš souboj. Jeho 130 jezdila neustále bokem a nešlo jet rychle. I tak jsme byly šťastní, že jsme tento souboj vyhráli. Zatím ovšem čekáme na odměnu za vítězství v „rodinném“ duelu, ale myslím, že skromná večeře například U Johana to spraví.“

Co plánuješ do příští sezony?

„V příštím roce plánuji především svatbu. A co se týká rally, tak zatím sám nevím. Vzhledem k mému pracovnímu vytížení ve Sparrow racing teamu, kdy chystáme peugeoty, S2000 a k tomu opravuji převodovky, moc času nezbývá. Všechno si platíme s Dianou sami a sponzoři se k nám zatím moc nehrnou. Mým přáním je, aby Diana usedla za volant. Něco už chystám, a já ji budu podporovat ze servisu. Ostatně první krůčky za volantem si odbude již tuto sobotu ve Slušovicích. Jejím přáním potom je, aby se mi splnil sen, a jel svou velmi oblíbenou Barum rally. Tak uvidíme, co se nám podaří splnit.“