Prostě to tentokrát nešlo …

Po vyškovském závodě jsme se ocitli na průběžném druhém místě ve třídě 14 a chtěli jsme si pojistit dobrou pozici vůči silnějším soupeřům. Začali jsme tedy shánět prostředky a dávat dohromady plán na závod v okolí Horažďovic. Několik týdnů přes startem se proslýchalo, že tam moc posádek nevyrazí a vypadalo to, že zisk bodů a případně pohárů bude hračka. Nastoupily silácké řeči o tom, že si tam jedeme pro pohár jako pro rohlíky do Kauflandu. Týdny plynuly a startovka se plnila. A to také třída 14. S postupem času silné řeči utichaly a začal nás v hlavě strašit pocit, že to taková „zívačka“ zase nebude.  

V posledním týdnu před Pačejovem bylo třeba dořešit klasicky milion věcí a to se nám moc nedařilo. Náš tým neoplývá zrovna velkou zásobou pracovních sil a navíc zde byla práce, kterou tak nějak musíme i přes to závodění navštěvovat, takže některé věci se řešily za minutu dvanáct. To vše přinášelo nervozitu a odráželo se i v náladě mezi mnou a Tomášem. Změny přepravy na poslední chvíli mě už ani nepřekvapovaly, prostě nebyla síla to ani komentovat.  Navíc se u mě začal objevovat pocit, že se mi vůbec nikam nechce, že bych raději odpočíval a ne se pořád honil okolo rally. S velkou dávkou improvizace, smíšenými pocity a narychlo doladěným autem jsme se nakonec přemístili do Strakonic a Horažďovic. Tým o dvou lidech.

Tréninky probíhaly v pohodové atmosféře, RZty se nám líbily, ale jisté napětí bylo pořád tu. Krátké RZ jsme natrénovali bez problémů, Čečelovická však byla pro nás od prvního průjezdu strašákem. Dost mi připomínala „žluté peklo“ z Vyškova, kde se střídaly stejné zatáčky za sebou s minimem orientačních bodů. Ve druhém průjezdu jsme však přišli na to, že tahle RZ má svůj rytmus a je třeba jej chytit. Druhým průjezdem jsme se uklidnili a dále již tuto vložku netrénovali. Muničák, to je kapitola sama pro sebe, ale já se na ni těšil. Věděli jsme, že tady se láme chleba a že ji musíme dobře načíst. Dva průjezdy jsme také vyhodnotili jako dostačující a ukončili tréninky definitivně. Následovala technická přejímka, kde jsme dostali vynadáno jak malí kluci. Prostě pořád ve vzduchu visel problém, jen neměl přesné obrysy. Následné události pátečního dne vyústily až v týmovou krizi a to opravdu nebylo dobře. Sobota začala tak, jak skončil pátek. Nervozita, hádka a minimum komunikace nebyly tím pravým, co bychom potřebovali před startem. Před první časovou kontrolou však proběhlo rychlé „přešaltrování“ do závodního režimu a dosavadní problémy jsme hodili za hlavu. Jsme na závodech, budeme se tedy věnovat tomu, proč jsme tady. A teď už mělo být dobře …

… ale nebylo.  V časovce Tomáš zjistil, že mě neslyší. Já sám sebe neslyším v autě nikdy, takže mi to nepřišlo divné. Ale on mě potřebuje slyšet, takže co s tím. Rychlý restart elektroniky v podobě vypnutí a zapnutí vypínače interkomu nepomohl, kroucení kabelů také nezabíralo … holt to musím uřvat. Nemám zrovna kvalitní hlasivky a představa, že řvu více než 70 km, nebyla nijak příjemná. I přes to jsme první RZ jeli celkem v dobrém tempu. V jedné vesnici na mě Tomáš řval, že mám přidat. Opravdu hlasivkový souboj se samosvorným diferenciálem není to pravé. Začal jsem cítit, že hlasivky jdou někam, kde by zrovna být neměly a tak jsem začal přidávat ke řvaní také posunky. Pravá 3 do čtyři ještě šla naznačit. Ale nevím, jak mě napadlo máváním ruky zleva doprava signalizovat, že to klouže. Vypadalo to spíše, že leštím palubní desku. Proletěli jsme cílem a čas nás velmi mile překvapil. Napadlo nás, že si vyměníme přilby, třeba to pomůže. A Tomáš mě slyšel, já ho ne, ale to byla pořád ta lepší varianta. Co se dá dělat, dneska to nějak dojedeme v tomto stylu. Ještě, že máme stejnou velikost přileb. Ta jeho je novější, není vymačkaná, seděla mi dobře. Ale ostatní výstroj si však měnit nebudeme.     

Čečelovická. Před startem jsme měli trochu času, neboť je RZ pozastavená. Záviděli jsme dětem v bazénu u cesty a do rozpáleného auta se nám moc nechtělo. Venku voněl oběd … a dost! Jsme na závodech, noty do ruky a jdeme na to! Z počátku jsme měli dobrý rytmus a obávaná erzeta nám sedla. Trochu nás přibrzdila auta zahozená kolem trati, sem tam nějaké „uřazení“ ale není to nic zásadního. Do posledního úseku u kontejneru jsme najeli na naše oblíbené HRBy … vzpomněl jsem si na Martina Vlčka, který tohle naše pojmenování vždycky komentuje … a sakra, přemýšlím na hrby a Vlkem a neseděl mi rozpis. Návrat do not se mi nedařil, diktoval jsem tedy, co vidím. Ale v tom zeleném tunelu není vidět prakticky nikam, takže Tomáš si musel poradit. Naštěstí je to kousek před cílem, není tu nic zásadního, takže se to dá jet na oči a z paměti. Máme jinou možnost? Ne. Od Martina Baďury dostáváme solidní obklad v podobě 20 sekund. Po dvou RZ však není třeba propadat panice, do konce je ještě daleko a na Vyškově jsme mu přece dávali obklady jak v Priessnitzových lázních my. V servise jsme vyměnili gumy na tvrdou směs a zapůjčení mechanici nás dotankovali.

RZ3 nám sedla už v tréninku, projeli jsme jí bez problémů, jen ten čas v cíli nebyl zrovna přijatelný. Kde se stala chyba? Cestou na čtyřku proběhlo dočerpání jen studené vody v místě tankovací zóny v Horažďovicích.  Tomáš cvakl po startéru a nic, auto nenastartovalo. Nezbývalo, než zatlačit. Buď je to přehřáté, nebo odešel startér. Přejeli jsme na RZ4, která nám ráno vyhovovala a projeli jsme jí s malou chybičkou a zbrzděním defektu Hondy po horizontu. A opět ztráta v časech, ale proč? Muničák, to je opravdu kapitola. Tomáš jel s respektem, sedělo nám to, ale museli jsme skoro zastavit u dvou havárií. Horní šotolinovou pasáž jsme jeli hlavou, tady se dá ztratit více než pár sekund. Přejeli jsme na Čečelovickou 2 a já jsem přemýšlel, co s tím závěrem, zda jsou špatně noty, nebo já. Ve vesnici však nám dali podepsat volný průjezd z důvodu havárie Vlasty Daňhela. Průjezd jsme využili ke kontrole rozpisu. Za hrbama to však sedělo, takže chyba byla v mé nepozornosti. Poslední kilometr byl však špatně napsaný. Pro příště si musíme pamatovat, že jakmile budeme mít blbý pocit v tréninku, zajedeme to opravdu třikrát. Zajeli jsme do servisu a konstatovali smrt startéru. Měli jsme sice rezervní, ale času je málo. Pojedeme bez něj. Začínají nervy …

RZ7 se nesla v duchu prvního průjezdu. Měli jsme rytmus, ale dosažený čas byl zase za Martinem Baďurou. Ještě že nešly servery s výsledky a tak jsme měli relativní klid a nemuseli se nervovat narůstající ztrátou, kterou jsme tušili. Muničák 2. Před startem jsme upravili rozpis, protože mostek za hrází jsme měli napsaný moc optimisticky. V průjezdu jsme minuli další zahozená auta, na šotolině se mi do klína opět sesunula přístrojová deska. Mohli bychom ji už někdy přišroubovat, protože vypadává v každém závodě. Závěrečnou šotolinovou pasáž jsme letěli dle možností jak kamen, Tomáš ještě neopomenul zaházet fotografy v L44, odbočení na asfalt a byli jsme v cíli poslední RZ … Malinkej nám gratuloval, ale ještě nebylo k čemu. Nebylo totiž dobojováno.

V Horažďovicích jsme zajeli do uličky před cílovou rampou, kde bylo opravdu plno. Před námi bylo cca 50 aut a tady je vždy závěrečný ceremoniál dlouhý. Museli jsme se rozhodnout, zda to chcípneme, necháme zchladit a pak roztlačíme, nebo to riskneme a necháme motor běžet. Teplota vody se držela dole, takže jsme zatím motor nechali běžet. Prostoru pro případné tlačení bylo málo a skončit 5 metrů před rampou? To nechceš! Přicházeli kamarádi, fotografové, naše drahé polovičky a gratulovali nám … jenže stále nebylo k čemu, ještě jsme nebyli na rampě. Byl jsem nervózní jak pes, byla to hodně dlouhá hodina v mém životě a v tom závodním asi nejdelší. Fanuš však vydržel, rampu jsme přejeli a páté místo bylo naše.

Co říci závěrem? Byl to boj. Začal už několik dní před závodem, přenesl se až do posledních chvil. Bojovali jsme s časem, únavou, technikou, vedrem, soupeři a sami se sebou (s trochou nadsázky málem i mezi sebou). Ale nakonec jsme to zvládli. Máme dalších 12 bodů a momentálně držíme 3. příčku ve tř. 14. Před závodem jsem si dal cíl, že těch 12 bodů bude minimum, co musíme získat. Takže úkol splněn, přestože jsme měli větší ambice. Prostě to však nevyšlo, něco bylo špatně a my nevíme, co přesně. Rozbory videa a času žádné vysvětlení nepřinesly. Prostě jsme nebyli rychlí, ostatní ano. Nehodlám se v tom dále vrtat, závod je odjetý a další nás čekají. Osobně jsem rád, že jsme dojeli v pořádku, že veškeré negativní zážitky z tohoto závodu pomalu ustupují do pozadí a vystupují ty pozitivní vzpomínky. Prošli jsme si menší krizí, ale to jsou závody a život. Do budoucna si neseme další zkušenosti a doufám, že je zúročíme co nejdříve.  A nesmím opomenout ty, kteří nám s tímto startem pomohli materiálně, finančně a vlastně jakoukoliv formou: Zbyňo a ostatní, díky! Snad jsme vás moc nezklamali. 

PS: Martine, Ivo … pokračování boje v Jeseníkách!!! Už se těšíme!