Tužku ztratil, pak ji zlomil … aneb jaká byla moje první velká rally

Ty začaly v duchu: „tužku ztratil, pak ji zlomil … gumu ztratil v dalším průjezdu“. Nálada na tréninku byla dobrá, avšak se postupně mísila s nervozitou, která se stupňovala přímo úměrně s plnícím se rozpisem. Množství údajů mi přidávalo stále více starostí. Hlavně počet navazujících horizontů na Hukvaldech mě do klidu nedostával. Trénink v Kopřivnici byl spíše formální záležitostí, avšak i tam nás pořadatelé překvapili novým úsekem. Lešnou jsme odtrénovali jen dvakrát, neboť se nám zdála v pohodě. Bystřička probíhala také dle představ, až na závěrečnou pasáž, kde nám nestačili ani tři průjezdy. Věc jsme tedy doladili „z hlavy“.

Z večerního slavnostního startu jsem se odebral domů a zanechal tým „svému osudu“. Potřeboval jsem si v klidu přepsat noty a vše si projít na mapě. O spánku se moc mluvit nedá, neboť přepisování rozpisu mi zabralo déle, než jsem čekal a nad ránem jsem ještě studoval jízdní výkaz, pro mě dosud věc nepoznanou. Také mě znepokojovaly večerní potíže s motorem. Po příjezdu do servisu už šly věci v rychlém sledu. Na motoru kluci pracovali a úspěšně.

Start – a hned zase stop. Z dispečinku hlásili nehodu na RZ1, takže jsme museli počkat. Ale během pár minut se to rozjelo … Už nebyl čas něco řešit, promýšlet, či se nervovat. Snažil jsem se dávat Tomášovi údaje správně a nemyslet na to, že bych mohl chybovat. Po dojetí první rychlostky jsem si nebyl úplně jistý sám sebou. V následné kopřivnické vložce jsem se přistihl, že zbytečně do interkomu řvu. Tak jsem ubral … Taky jsem neměl čas na nic jiného, neboť jsem vedle diktátu musel levou rukou držet palubní desku, která nám začala upadávat. Následně začala padat i nervozita a měla přijít Lešná, kde jsem si celkem věřil. Ale nebylo to ono. V první vesnici jsem si nebyl jistý rozpisem. Nesedělo to. Následovala obávaná Bystřička, ale ta nám sedla úplně perfektně. Naráz to ze mě spadlo, ale v klidu jsem být nemohl, protože pravá poloosa byla prostě proti. Přejezd na další vložku vyšel jen tak tak, neboť do časové kontroly jsme dorazili 20 sekund před limitem. A ty obávané Hukvaldy sedly tentokrát jako nic. V horizontech jsem se orientoval a v cíli jsem cítil konečně jistotu. Druhou kopřivnickou zkoušku jsem si užíval, noty jsem víceméně složil do klína a diktoval to z paměti. Předchozí starty zde na GPD přinesly své ovoce, takže jsem se cítil jako doma. Měl jsem tedy i čas zabývat se fotografy u trati a zdravit je.

V následném servisu kluci diagnostikovali opravdu volnou pravou poloosu. A protože nebylo co měnit, vyrazili jsme do poslední etapy tak, jak nám to situace dovolovala. Tankovací zónu jsme minuli, protože nebylo co do auta nalít … vyjížděli jsme tak nějak nadivoko. Na druhé Lešné jsem se zaměřil na zmíněnou vesnici a zjistil, že tam rozpis opravdu nesedí, ale zbytek už byl v pořádku. Čas v cíli byl lepší a spokojenost v autě převládala. Na přejezdu jsem Tomášovi zakázal kontrolovat výsledky (ale stejně je sledoval). Před závěrečnou Bystřičkou mi sdělil, že jsme momentálně třetí s náskokem 15 sekund. Zdůraznil jsem mu, že bychom měli jet už na jistotu a nepřijít o toto umístění. Celá RZ se odvíjela v pohodě až k místu U Bůšů, kde jsme byli pozdě na brzdách, a následné zajetí do retardéru nás stálo několik vteřin. Ztrátu jsem však odhadl jako malou, což by nemělo mít vliv na výsledek. Poslední stovky metrů rychlostky jsem si už užíval opravdu naplno, protože se vyplnil můj cíl – dorazit v pořádku do konce poslední rychlostní zkoušky. V časové kontrole jsem se smál skoro dokola.

Výsledky jsem nechtěl řešit ani při čekání na cílovou rampu. Nezajímaly mě výsledky na internetu, chtěl jsem to mít potvrzené od pořadatele. Když však na ni najel Martinek, kterému sdělili, že bere „bramboru“, bylo mi jasné, že je to doma. Ani nevím, zda jsem slečně na rampě za pohár poděkoval. Tomáš mě tahal na společnou fotku, ale moc si toho nevybavuji.

V čekání na auto v uzavřeném parkovišti jsem si pohrával s pohárem za 3. místo, až jsem se o něj pořezal. Ale to mě nevadilo … a kdyby někdo podal protest na výsledky, stejně bych ho už nevrátil J

Do servisu pro zbytek týmu jsme dojeli už jen na výpary a s řádnými vibracemi. Ale vydrželo to všechno až do konce! Následující dny jsem se snažil analyzovat chyby v rozpisu a přijít na to, kde musím zabrat. Asi po padesátém shlédnutí onboardu z Lešné jsem přišel na to, že rozpis více méně seděl. Takže se musím více soustředit …

Jsem rád, jak celý závod probíhal a v jakém složení jsme „cestovali“. Po celý závodní den jsme byli v obklopení fajn posádek – jezdili jsme ve skupince s Karlem, Langošem, Jarkou, Michalem a dalšími. Michal startoval stejně jako já poprvé v životě v takovém závodě, takže jsme si dost často navzájem kontrolovali jízdní výkazy a probírali dění. I od ostatních zkušenějších jsme se dočkali mnoha cenných rad, díky kterým jsme se vyvarovali případným penalizacím. Ale pořád se ještě máme co učit.  

Během těchto závodních dnů jsme zažili také kopu srandy, máme hromadu zážitků, na které jen tak nezapomeneme … jejich výčet je však na delší povídání. Ale pokud by někoho zajímalo vyprávění dvou rally-pacientů, jsme k dispozici.