Martin Hlavatý: „Loupání banánu na erzetě? Proč ne!“

Jak ses dostal k automobilovým soutěžím?

„K automobilovým soutěžím jsem se dostal přes otce, se kterým jsem od malička jezdil na závody jako požární dozor. Později se mé funkce přesunuly k postu pořadatele. Následně přišly na řadu stavby soutěžních aut a má výpomoc u Martina Hrachovce. To vše až do roku 2007, kdy mne oslovil Jozef Martalus s prosbou, že nemá spolujezdce a jestli bych se nechtěl svézt. Společně jsme odjeli dva závody, které shodně skončily odstoupením pro poruchu motoru.“

Nelákalo tě to i za volant?

„Je jasné, že mě tato pozice hodně lákala. Ale sedět za volantem zároveň znamená, že musíte mít u sebe velký baget peněz, abyste si zazávodili. Brát si půjčky na to, abych se svezl, jsem nechtěl, proto jsem spíše pokukoval po pravé sedačce. To ovšem neznamená, že práce spolujezdce je méněcenná nebo zanedbatelná. Já jsem do rally šel s „hlavou“. Byť jsem neměl na pořízení závodního auta, chtěl jsem se dobře povozit.“

Ač se to nezdá, v rally se pohybuješ již dvanáct sezón.  Za tu dobu jsi četl noty 15 jezdcům. Vzpomeneš si, který z nich tě nejvíce zlobil, a kdo naopak slepě poslouchal?

„(smích) Dvanáctá sezóna, to zní docela děsivě… Ale asi to tak je. A ten počet jezdců, to mě taky teď docela dostalo. Upřímně, nikdy jsem nepočítal, kolik jich bylo. Kdo mne nejvíce zlobil? Asi to byl Martin Vichtora, který se závody začínal. V jeho případě to bylo o učení od prvopočátku, a pokud má někdy jezdec svou hlavu a neposlouchá „Hlavu“, pak je to oříšek. Jinak ale musím říct, že převážná většina jezdců byla hodná. Oni totiž svírají volant a musí poslouchat to, co jim diktuji. Velice dobře jsem se cítil třeba vedle Jirky Daňka. Co se napsalo, to i fungovalo. Podobné to bylo i se Štěpánem Tichým nebo Zbyňkem Hrabcem, se kterým závodím od roku 2011. Ale že by někdo slepě poslouchal, to se tak nedá říct… Každý jezdec je trošku jiný a každý má „svou“ hlavu.“ 

Konkrétně letos jsi navigoval čtyři jezdce. Jak je tato pozice pro spolujezdce složitá a je potřebná jiná příprava?

„Příprava na závody u spolujezdců nebývá zase až tak složitá. Převážně se jedná o zasílání přihlášek pořadatelům a zajišťování ubytování. Pak ale přichází na řadu složitější krok, a to návštěva papírnictví a nákup bloků, propisek a fixů JJJ. Samotná adaptace na jednotlivé jezdce pro mě nebyla složitá. Samozřejmě, že přišly i problémy, a to v případě, kdy jsem přesedal z enkového vozu do fordu řízeného Vlastíkem Neumannem. Musím přiznat, že při shakedownu v Příbrami jsem se docela vyděsil, jak jede auto rychle a perfektně funguje. Rozpisy jednotlivých jezdců jsou sobě hodně podobné. Občas má některý jezdec více poznámek, jiný méně, ale v podstatě je rozpis podobný.“

Jedenáct svých sezón máš propojeno s různými dvoukolkami. Ve které se ti nejlépe sedělo, která dvoukolka tě nejvíce bavila a která naopak?

„Nejvíce startů jsem měl spojených s Hondou Civic VTi, což je takové polosériové auto. Super svezení bylo třeba i v áčkovém favoritu s Jirkou Daňkem. Pěkná motokára a hračka v jednom byl třeba i Citroën Saxo. A pokud bych měl naopak vybrat auto, které mě moc nebavilo, tak zde bych volil Škodu 110 L, což není podle mě až tak úplně ideální auto na závodění. Tehdy jsem usedl do škodověnky s Pavlem Vaculíkem a odjel tři závody. Ale i toto závodění mělo své kouzlo. Tady jsme bojovali s tím, abychom se udrželi na trati, natož abychom ještě bojovali o slušný čas.“

Když už jsi nakousl závodění s Pavlem, pamatuji si něco o koupi banánů…

„(smích) Přesně… Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Do auta při vsetínském sprintu jsem si vedle rozpisu vzal i svačinu a na erzetě Bystřička jsem cestou na Dušnou měl čas loupat a jíst banán a přitom i číst rozpis…“ 

Až letos sis přičichl ke čtyřkolkám… To je krapet jiná jízda… Stíhal jsi číst?

„Pravda, je to trochu jiná jízda. Mitsubishi, opět enkový vůz a plně vystihuje slova Jaroslava Pešla, který o tomto voze mluví jako o jízdě v taxíku. Ale ford je úplně někde jinde. Zde se jedná o auto plnohodnotně připravené na závody, které jezdilo i soutěže v mistrovství světa. Escort je tvrdý, skáče a neposlouchá… Prostě opět dva diametrálně odlišné vozy. A co se týká stíhání čtení, tak shakedown v Příbrami mne opravdu lehce vyděsil. Při startu jsem měl skloněnou hlavu a první metry jako bych vypnul. Ale pak už to šlo. Z mé strany ovšem musím mluvit o nadšení a spokojenosti ze svezení v těchto vozech.“

Banány si ale do čtyřkolek už asi nebereš…

„Banány s sebou neberu, ale přesto přišla jedna chvíle, kdy jsem si i do mitsubishi vzal svačinu. Bylo to ve Slušovicích při Mikuláš rally, kde jsem jel s Radimem Vavříkem. Tady se Radim rozhodl, že okruh okolo dostihové dráhy si psát nebudeme a že si vyzkouší pracovat s ruční brzdou. Proto, abych se v autě nenudil, vzal jsem si jeden banán. Měl jsem pro jistotu i chleba, to kdybychom jeli o kolečko víc… :-)“  

Vedle devítkového myšáka to byl historický krasavec Ford Escort RS Cosworth s Vlastimilem Neumannem. To byl jistě zážitek…

V tomto případě se jedná o více jak dvacet let starý vůz. Ford brázdil erzety světových soutěží v roce 1995, což byla poslední modifikace automobilů před érou wéercéček. Zrychlení luxus, brzdy skvělé, podvozek je trošku divočejší a moc neposlouchá. Ale na druhou stranu, cosworth umí krásně skákat. Toto svezení nejde srovnat s žádným současným autem. Jízda v mitsubishi je úplně jiná. Auto funguje, poslouchá. V Příbrami to byl pro mne obrovský zážitek. No, a čtrnáct dní po Příbrami jsem usedl do hondy a tady ten přechod byl až dva kroky zpátky JJ“

Pokud pomineme zážitky se čtyřkolkami, které momenty si rád z rally vybavuješ?

„Zážitků za těch dvanáct let, co oblékám nehořlavou kombinézu, je spousta. Rád vzpomínám na Vyškov 2008, kdy jsem četl noty Jarce Hrachovcové. Tehdy nám upadl plynový pedál a dvě rychlostní zkoušky jsem tahal za provizorní opravu v podobě lanka vedeného přes okýnko tunelu. Ale do cíle jsme dojeli. Podobná závada mne natrefila i s Martinem Vichtorou v Lužických horách. Spousta legrace byla i u „šroubování“, bylo toho hodně. Legrační momenty byly s již zmiňovanými banány. Když jsem jel s Pavlem, tak on byl hodně překvapený, co dělám. Přece jen, aby si spolujezdec při rychlostní zkoušce loupal banán, není až tak běžné. Já na to ale ten prostor měl. A když se tato situace opakovala ve Slušovicích, tak se mě Radim Vavřík v servisu ptal, co dělám, a já odpověděl, že když nechce číst rozpis, tak si beru svačinu. Chvíli nechápavě hleděl, ale v cíli zkoušky byl spokojený. Říkal, že jsem byl konečně zticha a i dosažený čas byl dobrý :-).“ 

Co patří mezi tvé největší úspěchy?

„Mezi největší úspěchy řadím ty se Zbyňkem Hrabcem, což je několik titulů ve třídě. Na podobné posty jsem dosáhl i s Jirkou Daňkem v historicích, ale v té době se vítěz v kategoriích nevyhlašoval. Tam byl problém v malém počtu startujících. Do výčtu úspěchů patří i několik pozic vicemistra a loňskou sezónu jsme završili opět druhým místem ve třídě 9 v rámci Rallysprint série.“

Co bys poradil začínajícím spolujezdcům?

„Určitě bych neradil novým spolujezdcům, aby šli do čtení not po hlavě. Není totiž hlava jako „Hlava“. Cesta do závodního auta je strašně dlouhá, stojí to spoustu času a odříkání. Já jsem začínal jako traťák, poté jsem lezl pod auto a šrouboval. Je potřeba tuto cestu neuspěchat. Je zbytečné řešit věci, které se spolujezdce netýkají, neboť mitfára potřebuje mít čistou hlavu. Naopak je důležitá kondice a sporty. Ne jít do závodění po hlavě s vidinou startů v mistrovství světa hned po rally škole.“

Jsem rád, že jsi mi nahrál na další otázku. Jak ty naháníš kondičku?

„Kondičku naháním celoročně. Přes léto to bývá převážně kolo, brusle a plavání. Přes zimu dovádím v tělocvičně při florbalu nebo hokeji. Od běhání jsem upustil, neboť už nejsem nejmladší a občas se mi připomenou záda. Vánoční svátky jsou zase obdobím pivních sportů a zatěžování jater :-).“ 

Je vysněné auto, respektive driver, s kým by ses chtěl povozit?

 „Každý z nás sní o tom, že by se rád svezl s vozy nejvyšší specifikace, ať už jsou to R5 nebo WRC. Sen je to samozřejmě krásný, ale je třeba zůstat stát nohama na zemi. Do říše snů patří i mé patrně nikdy nesplnitelné touhy. Rád bych usedl vedle takových borců, jako jsou Loeb nebo Ogier. Ale ani svezení s naším v současné době největším střelcem Honzou Kopeckým by nebylo špatné. Co se týká těch dvou velikánů, tak zde si myslím, že francouzsky bych se ani učit nemusel. Po pěti šesti pivech by mi ta řeč šla sama přirozenou cestou. Jezdců, se kterými bych se rád svezl, je hodně. I v těch nižších třídách jsou kluci, kteří umí krásně ovládat auto. Tady bych připomenul třeba Dominika Stříteského, se kterým jsem třikrát jel závod v Traiva rally cupu. Je to podle mne úžasný řidič, který se rychle učí. Otázkou jen je, zda jeho talent nezůstane viset na nedostatku peněz. Bohužel u nás takových jezdců bylo a je spousta. Tady mne docela mrzí přístup autoklubu, který podporuje jezdce, jež ne vždy odvedou kvalitní práci při soutěži.“ 

Prozraď nám něco o sobě…

„Co bych tak na sebe prásknul?! Jsem normální člověk, který se řídí živič, tedy živí jako řidič. Ve volném čase chodím rád na ryby, baví mne požární sport. A samozřejmě vše kolem automobilových soutěží.“

Už máš plány do příští sezóny?

„Mé plány do letošní sezóny jsou hodně propojené s týmem KIT Racing, kterému šéfuje Vlastimil Neumann. Nyní je u mne jistý start na Valašské rally na konci března, kdy bych měl zaskakovat vedle Marka Vlčka. Jeho „dvorní“ spolujezdec Tomáš Plachý bude totiž při Valašce plnit organizační funkci. Možná se něco svezu s Radimem Vavříkem a snad usednu i do modrobílé bestie s Vlastíkem Neumannem. Na začátku roku 2018 jsem měl původně v plánu jen tři závody. Nakonec se jejich počet rozrostl jedenáct soutěži a tři starty v Traiva rally cupu. Ne, že by byl v dnešní době přebytek spolujezdců, ale mitfárů není. Vloni to bylo hodně o příteli na telefonu a podobné to bude patrně i letos.“ 

Co bys chtěl vzkázat příznivcům rally?

„Chtěl bych jim vzkázat, že pokud se půjdou dívat na rally, tak ať přemýšlí, kam se postaví. Je pravdou, že když jsem se před patnácti lety chodil dívat na rally, tak jsem si mohl skoro na auto sáhnout a přitom jsem byl v bezpečném místě na mezi. Dnes ti lidé stojí na stejném místě ale o tři sta metrů dál. Tím ztrácí divák krásné zážitky. Je to trošku nefér, zvlášť když se na většině soutěží vybírá vstupné. Když to porovnám s hokejem, tak přece taky po zaplacení vstupného nestojím před stadionem. Jinak vše dobré v sezóně 2019, ať mají spoustu zážitků a přijdou nás podpořit.“