LE MANS: Vyznání jezdců Porsche (1)

Prozatím v klidu, před pomyslným vrcholem vytrvalostní sezóny, se jezdci Porsche vyznávají ze svých vzpomínek, které se váží k této okruhové legendě. Začtěte se do příběhů a zkuste se vžít do pocitů, které prožili piloti, kteří na vlastní kůži okusili, jak chutná neslavnější okruhový závod na světě. První vyznání patří posádce, která na kapotě svého prototypu veze číslici „1“ označující úřadující mistry světa, byť v ní je tím mistrem světa jen jediný jezdec.

Neel Jani: „Do Le Mans jsem poprvé přijel v roce 2009. Tehdy jsem vůbec netušil, co mne čeká. Měl jsem zkušenosti z jednosedadlových vozů a také jsem absolvoval nějaké testy F1. A potom přišla nabídka od týmu Rebellion, abych řídil jejich LMP1 Lola Aston Martin. Byl jsem ohromený, vyrazilo mi to dech. Obrovská fascinace plynoucí z nepředvídatelnosti a neuvěřitelného dramatu tohoto závodu, který někdy plyne pravidelně a najednou se stane cosi nečekaného. Mám mnohaletou zkušenost, že zde mnohdy nevyhrává ten nejrychlejší. Např. Peugeot nasadil čtyři vozy, které byly rychlejší, než Audi, ale ani jeden z nich nevydržel. Pochopil jsem, že v Le Mans musíte být nejenom rychlí, ale hlavně musíte vydržet až do konce. Může se stát cokoli a jen velmi vzácně zde vyhrál ten nejrychlejší vůz. Dokonalým příkladem toho byl i loňský závod. Když Toyota skončila pár minut před cílem, zasáhlo to i mne, protože jsem si uvědomil, jaké zklamání musí v té chvíli u Toyoty prožívat. To jen potvrzuje, jak těžké je dobýt Le Mans. Byli jsme si tehdy s Toyotou velmi blízko. Nebojovali jsme sice přímo kolo na kolo, protože jsme měli rozdílnou strategii, ale naše simulace nám ukázala malé, byť jen několikasekundové okno, které jsme potřebovali trefit. V průběhu času se to však měnilo. Chvíli to vypadalo na Toyotu, pak zase na nás, ale neustále se to měnilo podle vývoje závodu. Několikrát jsme měli smůlu s načasováním žluté fáze, dvakrát jsme měli defekt. Cítil jsem, že nám štěstí nepřeje a najednou se to otočilo. Samozřejmě nemůžete mít radost z cizího neštěstí, prostě to tak vyšlo.  V Le Mans jsem jel osmkrát, ale z toho jen třikrát jsem závod dokončil bez technických problémů. Před mým prvním závodem v Le Mans mi Jacky Ickx řekl ´Le Mans nemůžeš vyhrát, Le Mans ti to musí dovolit.´“

André Lotterer: „Le Mans miluji a to natolik, že mohu říci, že jsem se kvůli němu rozvedl. Audi a já společně sdílíme dlouhou a úspěšnou závodní historii, která mohla pokračovat, ale už bez Le Mans. Nyní se sem znovu vracím, ale tentokrát s Porsche. A návrat je to velkolepý, protože Porsche a Le Mans k sobě nerozlučně patří. Asi stejně, jako patří Porsche k motorsportu obecně, protože je jeho nedílnou, doslova historickou součástí. Když jsem si jako malý kluk kreslil sportovní auta, vždy měla tvar 911. V posledních letech jsem si pravidelně dělal radost tím, že jsem svou soukromou sbírku rozšiřoval o další vozy Porsche. Teď mám další radost a rovnou dvojnásobnou - služební Porsche a 919 Hybrid. Le Mans je megaprojekt, obrovský závod. Znamená to, že se v něm dělíte o jeden vůz se svými nejlepšími kamarády. Náš vztah s Benoitem (Tréluyer) a Marcelem (Fässler) byl hodně zvláštní. Vytrvalostní závody jsou týmovým sportem skrz naskrz a Le Mans ukáže skutečné limity každého jezdce. Vítězství v Le Mans je naprosto fantastické. Měl jsem to štěstí toto zažít již třikrát, ale to první v roce 2011 považuji za absolutní vrchol mé závodní kariéry. Bylo to poprvé a nikdy dopředu nevíte, zda ještě někdy dostanete šanci to zopakovat. Byl to tehdy hodně zvláštní závod. Safety car byl na trati celé hodiny a my jsme se tehdy s Peugeotem asi 40x vyměnili ve vedení. Téměř po 24 hodinách závodění byl mezi námi rozdíl pouhých šest sekund, když jsme společně přijeli na poslední pit stop. Nakonec jsem závod vyhrál s náskokem pouhých 13,8 sekundy. Během pěti stintů jsem za volantem strávil asi čtyři hodiny. Po první hodině závodu musel odstoupit náš první vůz, ve kterém Allan McNish utrpěl velkou nehodu. Další těžká nehoda Mika Rockenfellera v noci znamenala konec pro další naši posádku a my jsme zbyli jediní. Bylo to hodně těžké, dvě naše garáže byly zavřené a Benoit, Marcel a já jsme tehdy zbyli sami proti Peugeotu."

Nick Tandy: „Pořád mám husí kůži, když si vzpomenu na své vítězství (Le Mans 2015). Vůbec jsem nepomýšlel na to, že bych tam mohl někdy závodit. Nikdy jsem ani nesnil o nějakém podobném velkém závodě. Vzpomínám si, jak jsem byl tehdy v posledních třech hodinách závodu plný emocí. Byl jsem jak čertík na pérko uvězněný v krabičce. Seděl jsem v boxech, pak jsem přešlapoval, chodil stále dokola, vlastně jsem ani pořádně nevěděl, co mám dělat. Odjel jsem svůj poslední stint a po mě jeli ještě Earl a Nico a bylo hodně těžké nebýt ve voze. Samozřejmě jsem oběma plně důvěřoval, věřil jsem jim na 100%, ale v tu chvíli jsem nebyl pánem svého osudu. Sledoval jsem na obrazovce moje auto, které ale v tu chvíli řídil někdo jiný a věděl jsem, že to bude ještě nějakou dobu trvat. Naštěstí to dopadlo dobře a já jsem, po patnácti letech tvrdé práce a pomalého posouvání se ve své kariéře, dosáhl vítězství v největším závodě ve světě motorsportu. Bylo to tehdy hodně těžké. Tlak a nervozita se neustále zvyšovaly, jak se ručičky blížily ke třetí hodině odpolední. Posledních 15 minut jsem strávil v našem boxu společně s Earlem, ale nakonec jsem to nevydržel a odešel dozadu. Musel jsem utéct, abych mohl být chvíli sám. Velikost toho magického vítězství v tomto největším závodě na světě, ale i v mém životě, to bylo příliš silné. Ten tlak byl enormní. To pro mne znamená výhra v tomto klenotu motorsportu. Potřeboval jsem zalézt do kouta, abych se mohl vybrečet. Nechtěl jsem být vpředu na pit lane, kde se toho tolik odehrávalo. Potřeboval jsem si ulevit, osvobodit se od toho břemene, které mne v těch posledních hodinách zavalilo. Moc si toho nepamatuji, více se rozvzpomenu při prohlížení fotografií nebo sledování videa z oslavy po závodě. Z toho večera si ale nepamatuji téměř nic. Vím jen, že jsem odešel poměrně brzy, protože jsem byl nesmírně unavený. Fyzicky i duševně z celého dlouhého a extrémně náročného týdne. Vrátil jsem se na hotel a spal jsem, jako když mne do vody hodí. V pondělí jsem se s manželkou a dcerou vrátil domů do Anglie a byla to ta nejpříjemnější cesta, kterou jsem kdy podnikl... Svět byl úžasným místem pro život. Když jsme přijeli domů, rodina a přátelé uspořádali v naší vsi velkolepou oslavu, nechyběli ani transparenty s gratulacemi. Bylo to prostě úžasné.“