Zapomenutý soupeř Lady Niva? Sověti mohli mít dva úspěšné terénní vozy

Lada Niva je jednou z legend automobilového světa. Ruské SUV vyráběné téměř beze změny již od roku 1977 patří ve své domovině stále mezi nejprodávanější vozy své kategorie. Během svého života se však podívalo téměř do celého světa, mimo jiné i do Kanady nebo na Nový Zéland. Ačkoliv se již dočkal jednoho částečného nástupce a další plnohodnotný se připravuje, nemá VAZ záměr výrobu vozu dnes už známého jako Lada 4x4 přerušit. Vše však mohlo být jinak. Na počátku 70. let, kdy začal u VAZu vývoj, měla totiž Niva vážného konkurenta.

Iževský automobilový závod byl založen v roce 1965, tedy ještě rok před VAZem. Hned následující rok se v Iževsku rozjela výroba Moskviče 408, jehož díly sem putovaly z moskevské továrny MZMA, pozdějšího AZLK. Ačkoliv byl tedy Iž od počátku provázaný s produkcí Moskvičů, snažili se konstruktéři také o vlastní vývoj, i když většinou s využitím komponent od AZLK.

Na konci 60. let se tak konstruktéři Iže ve spolupráci s institutem NAMI pustili do vývoje malého terénního vozu se samonosnou karosérií, tedy něčeho do té doby pro tuto kategorii vozidel nevídaného. Přední náprava pocházela ze sériového Moskviče a dozadu se dostala nově vyvinutá s torzními tyčemi. Pod kapotou byl motor také od Moskviče, sériová jednotka 412, dodávající výkon na všechna čtyři kola nebo jen na zadní nápravu. Vzhledem k omezením v nové továrně byla karoserie velice jednoduchá a většina panelů, četně oken, tak byly totálně plochá. Vůz byl hotový v roce 1970,  tedy zhruba ve stejnou dobu, kdy se ve VAZu rozhodovalo o počátku vývoje nového modelu Niva. Iž 5 však neměl dlouhou historii, ještě při testech měl havárii a jeho další osud není znám.

Iževští konstruktéři však využili své znalosti z vývoje Iž 5 při práci na následujícím prototypu Iž 14, jehož vývoj se rozběhl někdy v roce 1970. Základní konstrukce je velmi podobná předchozímu modelu: třídveřová samonosná karosérie, pohon všech kol a využívání co možná nejvíce dílů z Moskviče. Změn se dočkala nově navržená rozvodovka, která nyní umožňovala pohon všech kol, nebo volitelně buď přední nebo zadní nápravy. Dozadu se místo torzních tyčí kvůli vyšší unifikaci se sériovými Moskviči nastěhovala listová pera. Vpředu zůstala stejná sériová náprava jako u předchozího prototypu, pro sériový model nebo některou z jeho verzí se však počítalo i s využitím McPherson.

Karosérie se dočkala kompletního přepracování a více připomínala pozdější sériovou Nivu. Zepředu svojí černou maskou s kulatými světly a především blinkry kombinovanými s obrysovkami velmi připomínal tehdy nově představený Range Rover. Rozměrově byl vůz o něco menší než Niva, s délkou 3600 mm oproti 3740 mm Nivy, rozvor však byl o 100 mm delší než u Nivy, 2300 mm.

Prototyp Iž 14 byl připraven k představení v létě 1972, zatímco u VAZu tou dobou teprve pracovali na malých modelech Nivy v měřítku 1:5. Zpočátku vše vypadalo pro Iž nadějně, továrnu navštívil generál Rudé armády a po projetí si vůz pochvaloval. Se sériovou produkcí to však bylo těžší. Ačkoliv se v Iž snažili přesvědčit Moskvu ke schválení výroby, ti měli pro továrnu jiné priority. Primárně se měla připravovat na produkci nového tanku, Iževská továrna byla tou dobou totiž považována primárně za vojenskou, s automobilovou produkcí jako vedlejší projekt. Kromě toho se vládě nezamlouvala ani stále dost nízká unifikace dílů se sériovým Moskvičem 412, což by znamenalo vyšší náklady na výrobu.

V únoru byl konečně hotový prototyp VAZ 2121 Niva a nedaleko Moskvy tak mohly proběhnout testy srovnávající nové vozidlo s Ižem 14, ale i UAZem 469, LuAZem 969, Land Roverem a Range Roverem. Ve srovnání s Nivou však Iž bohužel propadl. Vůz z Toljatti nabídl lepší jízdní vlastnosti, vyšší maximální rychlost i zrychlení. Iž 14 však předčil alespoň tehdy nový UAZ, oproti kterému nabídl lepší manévrovatelnost i pohodlnější kabinu.

Test však znamenal poslední hřebíček do rakve Iže 14. Rozhodnutí z Moskvy znělo zastavit další vývoj, neboť v ekonomice Sovětského svazu zkrátka nebyl dostatečně velký rozpočet pro produkci dvou podobných SUV vozů. Továrna v Iževsku se od té doby mohla věnovat jen produkci Moskvičů a vozů na nich založených. I kombi a pick up verze vyvinuté u Iže však měly problém dostat se do výroby, až tak byl omezen rozpočet Iževské automobilky na civilní projekty.

Po kolapsu Sovětského svazu se Iži podařilo konečně dostat na trh své vlastní modely, jako například hatchback Oda. V roce 1996 se stal součástí koncernu Izhmash a začal produkovat vozy pro VAZ, což vedlo až k úplnému převzetí Iževského automobilového závodu VAZem v roce 2010 a dnes se už věnuje pouze produkci Lady Vesta.

Jeden ze dvou prototypů Iž 14 se na dlouhá léta ztratil v garážích Iže, dokud jej v roce 1997 nenašli ruští novináři a nevyvezli na denní světlo. Vůz byl tou dobou v poněkud horším stavu, nepojízdný s nefunkčním motorem a rozpadlými pneumatikami, avšak jinak téměř netknutý a bez rzi. Až o deset let později se dočkal alespoň částečné renovace, když jej Iž umístil do svého malého muzea v továrně.