Škoda jako kabriolet? Češi legendární 440 milovali, i když nikdy nevznikla

Škoda 440, lidově řečeno Spartak, patřila v druhé polovině padesátých let k tomu nejmodernějšímu z nabídky AZNP, což bylo tehdejší označení mladoboleslavské Škodovky. Výroba modelu 440 probíhala od roku 1955 do roku 1959, kdy byl vůz po rozsáhlé modernizaci přejmenován a prodáván pod označením Octavia. První snahy o modernizaci a rozšíření portfolia vycházejícího z modelu Spartak se však odehrálo již rok po zahájení výroby.

V roce 1956 byl totiž veřejnosti představen vůz Škoda 440 Karosa, který od Spartaku odlišovala naprosto unikátní a hlavně otevřená laminátová karoserie. Ta byla navržena ve Vysokém Mýtě, kde dříve sídlila slavná karosárna Sodomka, tehdy už ale znárodněný podnik Karosa.

Ostatně vzhledem k místu výroby se nejspíš ani nelze divit skutečnosti, že mnozí vidí v masce vozu slavný autobus Škoda 706 RTO. Oproti tomu byl však prototyp vozu s otevřenou karoserií mnohem dynamičtější a jeho elegantní tvary působí dodnes magicky.

Vůz měl být koncepcí klasický kabriolet, ovšem dnes bychom ho nazvali spíše jako 2+2, neboť zadní sedadla prakticky postrádala opěradla a podle fotografií neskýtala ani příliš mnoho prostoru. Zajímavostí však je, že vůz postrádal střechu. Místo toho byl součástí prototypu hardtop vyrobený z kombinace plexiskla a laminátu, který z vozu udělal kupé a současně neomezoval výhled řidiče. Podle mnoha zdrojů však jeho úchyty nepatřily k nejspolehlivějším a tak měla pevná střecha dokonce i několikrát odletět.

Jakkoliv unikátně však působil exteriér, technika vozu byla starým známým Spartakem. To znamená páteřový rám, nezávisle zavěšená kola, nápravy odpruženy listovými pery a pod kapotou stařičký čtyřválec 1.1 litru, který disponoval výkonem 29.4 kW, tedy cca 40 koní. Odtud také označení Škoda 440 (4 válce, 40 koní).

To se nemusí zdát jako moc, ovšem na tehdejší dobu to nebylo vůbec špatné. Oproti Spartaku, se kterým sdílel techniku, byl navíc kabriolet i o něco dynamičtější. Velký podíl na tom měla jeho laminátová karoserie, která sama o sobě vážila cca 65 kilogramů.

Jak už jsme výše zmínili, premiéra vozu se uskutečnila v roce 1956 a to přímo v Mladé Boleslavi. A reakce diváků měly být skutečně bouřlivé a to i navzdory drobné nehodě. Díky karoserii z laminátu se však poškození podařilo opravit během chvíle a pár hodin po přelakování už mohl vůz dělat opět parádu.

Navzdory velkým úspěchům se však Škoda 440 Karosa do výroby nedostala. Místo toho dostala šanci Škoda 450, která byla představena v roce 1957 a její výroba probíhala od roku 1958 jen do roku 1959, kdy ji potkal stejný osud, jako Spartaka. Po modernizaci přední nápravy a několika detailů tak Škodu 450 nahradila Felicia.

Pojďme se ale ještě na chvíli vrátit k osudu otevřené Škody 440 Karosa a vysvětlit si, proč vlastně několikrát těsně unikla sešrotování. V dnešních dnech by podobný prototyp pravděpodobně jiný osud nečekal, tedy pokud by nezamířil do muzea. V padesátých letech však prototypy často končily v rukou lidí ze společnosti, nebo se odprodávaly soukromníkům. A tak tomu bylo i v tomto případě.

Až do roku 1960 usedal za její volant ředitel Karosy, který však vůz posléze naboural. Jelikož byl vůz unikátní prototyp, nepředpokládala se jeho oprava a tak měl zamířit do šrotu. Místo toho se však vozu ujal Josef Nalezenec, jeden z konstruktérů, který vůz odkoupil a začal ho opravovat a upravovat tak, aby dostal značky a mohl s ním na silnici.

Na voze se tak postupem času objevilo několik novinek, z nichž k těm nejvýraznějším patří módní ploutvičky na zadních blatnících a nové čelní sklo s rámem z modelu Felicia, díky kterému bylo možné na vůz instalovat laminátový hardtop určený pro Felicii. Navíc vůz dostal i nová světla, přičemž přední pocházela z Tatry 603 a zadní z Fordu Cortina.

Ve vlastnictví pana Nalezence by vůz nejspíš i zůstal až dodnes, kdyby však v sedmdesátých letech nemusel pracovně odletět do Afghánistánu, kde pracoval tři roky. Po návratu ale zjistil, že někdo z jeho rodiny prodal jeho vůz do Pardubic. Zde měla unikátní Škoda 440 změnit několik majitelů a nakonec začala chátrat na dvorku toho posledního, který zemřel.

Ačkoliv toho vůz příliš mnoho nenajezdil, na zahradě posledního majitele se pomalu měnil ve vrak hodný sešrotování. Na konci devadesátých let však vůz objevil, odkoupil a tím i zachránil nadšený sběratel, který mu dopřál kompletní renovaci. Technika vozu dostala pořádně zabrat, ale laminátová karoserie naštěstí hlodání zubu času z větší části odolala. 

Dnes je vůz k vidění v regionálním muzeu Vysokého Mýta a čas od času se objeví i na motoristických akcí, kde na sebe přirozeně strhává pozornost.