Rozvoz pošty na Sibiři? Spásou pošťáků byl tenhle masivní kolos

Pokud se bavíme o zvláštních strojích z dob bývalého sovětského svazu, většinou se jedná o techniku, která vznikala pro armádu a jejím úkolem bylo buď převážení objemných „nákladů" s jadernou hlavicí, nebo překonávání extrémně náročného terénu dálného východu.

Těžké stroje, které využívaly desítky ohromných kol, pásy i zvláštní šroubovice, byly schopné překonat nehostinnou krajinu, podmáčené louky, neprostupné lesy, mokřady i rozvodněné toky. Své uplatnění nenacházely jen v armádě, ale při budování infrastruktury, během těžby a samozřejmě i při zásobování.

Jakmile však nastala zima, stávala se často i ta nejextrémnější technika zbytečnou a ke slovu se znovu dostávala spřežení se psi či soby. Jednou z možných odpovědí na kruté podmínky sibiřské zimy se však staly aerosaně, s jejichž vývojem ruští technici experimentovali již od začátku dvacátého století. Aerosaně se pak uplatnily u ruské armády za obou světových válek i v poválečném období. Armáda však nebyla jediným uživatelem aerosaní.

Již od 40. let minulého století totiž pošťáci v severních částech sovětského svazu využívali aerosaně NKL-16, které však byly poměrně zastaralé a tak v polovině 50. let došlo na vyžádání nového modelu, který měla připravit konstrukční kancelář Kamov.

Základem modelu Sever-2 se stala karoserie automobilu GAZ M-20 Pobeda, na kterou konstruktéři připevnili čtveřici ližin a do zadní části umístili letecký hvězdicový motor AI-14RS o výkonu až 194 kW - tedy cca 260 koní. Ten roztáčel trojlistou vrtuli, která dokázala automobilu vážícímu 2,3 tuny udělit rychlost až 60 km/h.

Vzniklé Aerosaně dokázaly pojmout pětičlennou posádku, 500 kilogramů nákladu a jejich dojezd se pohyboval okolo 360 kilometrů. Prototyp byl představen v roce 1958 a následujícího roku byla zahájena výroba, která skončila v roce 1961.

Celkem bylo vyrobeno 100 kusů, které sovětské Ministerstvo spojů nasadilo k přepravě pošty na nejextrémnějších místech země - od Sibiře, přes Dálný východ až po Jakutsko. Běžné operovaly při teplotách až -50 °C a dostávaly se do míst, kde to dříve nebylo možné.

Ani aerosaně Sever-2 však nezůstaly ve službách ministerstva spojů věčně. Svůj vliv na to měla jejich nedokonalá konstrukce, velice pochybná údržba a vysoký proběh. Jen za zimní sezónu najely aerosaně Sever-2 v průměru 12 až 15 000 kilometrů a již po čtyřech letech měly všechny stroje najeto dohromady přes 1.5 milionu kilometrů.

Za tu dobu došlo i k několika nehodám, ovšem velkým problémem byla poděděná náprava z GAZu Pobeda. Ta totiž dostávala díky ližinám pořádně zabrat, což vyžadovalo časté kontroly a údržbu. Při teplotách hluboko pod bodem mrazu to však kladlo na mechaniky vysoké nároky a ne vždy tak servis proběhl jak měl. Některé „základny" navíc pro aerosaně nevybudovaly ani potřebné zázemí a problémy nastávaly i se zásobováním pohonnými hmotami.

Aerosaně Sever-2 sloužily až do roku 1964, kdy se na scéně objevily větší, modernější a výkonnější aerosaně Kamov Ka-30. Jak skončila většina vozidel Sever-2 netušíme, ovšem vzhledem k jejich vysokému opotřebení a zanedbávaného servisu se obáváme, že většina jich byla sešrotována. Minimálně jeden kus se však dochoval v Ústředním muzeu vojenského letectva v Moninu. Jeho stav je sice i z fotografií vypovídající, ovšem je to jediný kus, díky kterému máme alespoň pár barevných fotografií ze současnosti.