Úspěšný útěk do západního Berlína bez jediného výstřelu? Hlavou kroutili na obou stranách

Během útěku z komunistického bloku do západních zemí využívali lidé celou řadu způsobů. Kopali tunely, stavěli letadla, opravovali druhoválečné obrněnce, upravovali osobní vozy, atd. Způsobů bylo nespočet, ovšem s každým dalším byly východní ozbrojené složky pozornější.

Příběh, který nás zaujal, však zahrnoval vůz, od kterého by pokus o pašování lidí do svobodného světa snad nikdo nečekal, malý britský roadster Austin-Healey Sprite. Dvousedadlový sporťák bez střechy byl určen spíš pro užívání si radostí ze zakroucených silnic a jeho kufr měl hostit koš na piknik a deku, přesto se do něj dala složit i budoucí tchyně a provizorní ochrana před výstřely z AK-47. To už ale příliš předbíháme.

Nevíme, kdy přesně se začal tento příběh psát, ale vše začalo večera, kdy se rakouský občan Heinz Meixner seznámil na večerní zábavě ve východním Berlíně s jistou Margarete Thurau. Vše došlo až k zásnubám a žádosti Margarete o emigraci do Rakouska, ovšem tu východoněmecké úřady zamítly. Přišel tedy čas na méně legální řešení.

Meixner, který tou dobou poměrně často cestoval mezi oběma částmi Berlína, začal plánovat útěk přes jeden z oficiálních hraničních přechodů. Ke svému plánu si vybral kontrolní stanoviště Charlie, na které se jednoho dne vypravil se zapůjčeným skútrem. Když mu pohraničník kontroloval doklady, Meixner nenápadně zaměřil výšku ocelové závory, která byla cca 95.25 centimetrů nad asfaltem.

Po návratu do západního Berlína začal Meixner obrážet místní autopůjčovny a hledal vůz, který by se pod závoru vešel. Jedinou možností se nakonec ukázal být právě červený Austin-Healey Sprite, který bez čelního skla měřil 90.17 centimetru. Automobil byl tedy vybrán, stačilo zvolit čas.

Meixner se rozhodl pro neděli, krátce po půlnoci. Před útěkem ale z vozu demontoval čelní sklo a upustil vzduch z pneumatik, aby získal ještě pár milimetrů místa. Poté naložil svou snoubenku do malého prostoru za sedadly, který zakryl dekou, a tchyni naložil do kufru. Aby ji ochránil před možnou střelbou pohraničníků, naskládal za ni cca 30 cihel.

V neděli 5. května 1963 v ranní tmě dorazil Meixner na hranice u kontrolního bodu Charlie. Poté, co předal pohraničníkovi své doklady, byl nasměrován k budově, kde měly být vyřízeny podrobnosti. V ten moment ale Meixner šlápl na plyn a před zraky nevěřícně zírajících pohraničníků projel pod železnými závorami na západ.

Než vojáci stihli sundat pušky z ramenou a zahájit palbu, Meixner už byl na západní části, kde na něj pro změnu nevěřícně zírali západoněmečtí pohraničníci spolu s americkými vojáky. Meixner přitom během krátkého sprintu rozvášnil malý Austin-Healey natolik, že po dupnutí na brzdu za ním zůstala 29.2 metrů dlouhá brzdná stopa.

Jakmile se situace uklidnila, Meixner vše Američanům vysvětlil. Podlejeho slov měl spočítáno, že jakmile si vojáci na východní straně uvědomí co se děje, budou potřebovat další 3 sekundy na zahájení střelby. I proto dal do kufru několik cihel jako "balistickou" ochranu.

Úsměvné však je, že několik měsíců po Mexinerově úspěšném pokusu se o totéž pokusil jistý Norbert Konrad ze západního Německa, který se rozhodl za každou cenu z východního Berlína dostat svou lásku jménem Helga Werner. Ve stejné autopůjčovně si tak vybral stejný Austin-Healey Spirit, Helgu zavřel do kufru a opět vyrazil ke kontrolnímu bodu Charlie. Cestou málem zpanikařil když ho zastavil místní policista, ovšem ten ho pouze chtěl upozornit na uvolněný výfuk, který Konrad rychle opravil a pokračoval na hranice, kde se opět opakoval ten stejný scénář.

Stejně jako Heinz, i Konrad nakonec uspěl, propašoval Helgu do západního Německa a během několika týdnů se s ní oženil. Východoněmecká tajná policie, ve které nejspíš někdo za tyhle akce vyhrál výlet na Sibiř, ale během pár týdnů doplnila své ocelové závory o několik vertikálně umístěných kovových "hrotů", takže podjet už je bylo nemožné. Malému roadsteru už ale jeho zásluhy nikdo odepřít nemůže.