Automobilový svět se od sedmdesátých let neskutečně změnil, což je vidět už na první pohled. Nicméně napadlo vás někdy, jak se vyvíjely předpisy? To, co dnes bereme za samozřejmost, by totiž řidiči v minulosti mnohdy brali za výstřední nesmysl. A někdy zase naopak.
Zajímavý náhled do minulosti poskytují různá archivní videa, která se čas od času dostanou na televizní obrazovky nebo na YouTube. A právě zde jsme našli jednu zajímavost i my. Jedná se totiž o krátký film z roku 1974, který seznamuje řidiče s jejich povinnostmi vybavit si automobil tak, aby odpovídal patřičným vyhláškám.
Jedním z úsměvnějších předpisů byla povinnost vybavit každý automobil s rychlostí vyšší než 20 km/h účinnými kryty kol, tedy poklicemi, na všech kolech a lapači vody a nečisto (zástěrkami) a to alespoň za koly zadní nápravy.
Poté přišla řeč na obsáhlou vyhlášku číslo 32, která zakazovala používání pneumatik rozličných vzorů na jedné nápravě, používání pneumatik s trhlinami nebo jiným poškozením či pneumatik bez vzorku, popřípadě s vzorkem nižším než jeden milimetr.
Bez regulací nezůstaly ani světlomety, přičemž ty přední musely mít vždy stejnou barvu (bílou či žlutou) a zadní světla vždy barvu červenou. Nezbytností bylo také vybavit automobil dvojicí odrazek, které nesměly mít trojúhelníkový tvar. Toto nařízení se však vztahovalo zejména na starší vozy, neboť nové již byly vybaveny odrazkami integrovanými do světel.
Směrová světla musela být přerušovaná a vždy žlutá. Pokud byl vůz vybaven mlhovými světlomety, musely mít samostatný spínač i kontrolku. Jejich barva mohla být žlutá či bílá a nesměly být od okraje vozu dále než 40 cm. Jejich použití pak bylo omezeno i použitím obrysových či tlumených světel.
Zajímavým zjištěním je, že až teprve od roku 1974 musel být automobily povinně vybaveny alespoň jedním zpětným zrcátkem. Novinkou v povinné výbavě osobních vozidla se nově stal i výstražný trojúhelník.
Vyhláška 32 však v roce 1974 přinesla novinky i do světa řidičů nákladních vozidel. Mimo jiné jim vznikla povinnost umístit na svůj vůz značku informující o maximální konstrukční rychlosti jejich stroje. Značka musela být umístěna vzadu a její provedení mělo zahrnovat černě psané číslo dělitelné pěti umístěné na bílém pozadí a v červeném kruhu. Zkrátka tak, jak to většina z nás zná až dodnes.
Zvýšené kombíky jsou fantastickým příkladem toho, jak jsou vlastně všechna SUV zbytečná a právě proto je mám tak rád. Dnes testované Volvo nabídne kvalitnější materiály uvnitř, než minule testovaný Mercedes GLE, světlá výška je vyšší než u Kodiaqu a výbavou dokáže konkurovat luxusním německým limuzínám. To vše za podobnou cenu ekvivalentně ojetého trojkového Superbu Scout, který je o úroveň níž. Má to vůbec nějaký háček?
Prémiová SUV jsou u nás velice oblíbená a na silnicích jich vídáme opravdu mnoho. Pořizovací ceny ovšem běžně atakují hranici 3 milionů korun, což není úplně málo. Není tak divu, že se lidé rozhlíží i na trhu ojetých automobilů, kde jsou ceny podstatně příznivější. Jak jezdí tento bílý kousek z roku 2020?