Žít v Československu po komunistickém převratu v roce 1948 nebyl žádný med, o čemž svědčí tisíce různých svědectví lidí, kteří tuto dobu stále pamatují. Nelze se proto divit, že začátkem padesátých let se snažil dostat za hranice každý, kdo mohl.
Pohraničí však bylo poměrně silně střeženo nejen vojáky se samopaly, ale několika řadami zátarasů a ostnatých drátů, které dokázaly zastavit i kdejaký stroj. S obrněným transportérem Sd. Kfz 254 si však poradit nedokázaly. To však předbíháme událostem.
Za celou myšlenkou úniku z Československa za pomoci "tanku" stál jistý Václav Uhlík z Líní u Plzně, kterému režim po převratu zabavil jeho autoservis a on se musel začít živit těžbou dřeva. Během jedné ze svých výprav do lesa však nalezl polorozpadlý transportér Sd. Kfz 254, který si pod záminkou práce v lese odtáhl k sobě domů a začal ho připravovat k velkému útěku.
Obrněný transportér Sd.Kfz. 254 bylo obrněné průzkumné kolopásové vozidlo německého Wehrmachtu, používané během II. světové války. Stroj vznikl z původního tahače RR-7, který si u společnosti Saurer objednala rakouská armáda ještě ještě před anšlusem. Po připojení Rakouska však vyrobené stroje připadly Německu, které si přiobjednalo další pancéřované kusy.
Tento stroj se vyznačoval svou specifickou konstrukcí, díky které byl vybaven jak pásovým, tak kolovým podvozkem. Pokud jel transportér po kolech, jeho rychlost mohla činit až 60 km/h a dojezd činil 400 km. Na pásech měl transportér skvělou prostupnost terénem, maximální rychlost však klesla na 30 km/h a dojezd byl omezen na 90 km.
Díky své bohaté praxi mechanika si Uhlík s opravou transportéru vcelku snadno poradil a dokonce byl schopen na něj postavit novou karoserii z plechových panelů, která měla pojmout celou skupinku lidí, kteří mu s útěkem pomáhali a chtěli se dostat za hranice stejně jako on.
O první útek ze země se pokusil Uhlík v říjnu 1952. Během nočního přesunu k hranicím však transportér začal zlobit a Uhlík z obav o spolehlivost stroje raději zamířil zpět domů, kde chtěl stroj opravit. Měl obrovské štěstí, že si ho tedy nikdo nevšiml.
Další pokus o útěk byl naplánován na 24. července 1953, do té doby však transportér prošel mnoha úpravami, včetně zesílení pancéřování a velké opravy motoru, díky čemuž měl být odolnější a spolehlivější.
Nad ránem se tedy skupina osmi uprchlíků opět vydala k hranicím, které na druhý pokus překonala. K hranicím se transportér dopravil po kolech, ovšem jakmile si ho všimla první hlídka, sjel Uhlík z cesty, spustil transportér na pásy a plnou rychlostí prorazil všechny tři drátěné zátarasy.
Pohraničníci byli z celé akce tak překvapeni, že ani nestihli vystřelit. Uhlík pokračoval ještě cca 30 km do německého vnitrozemí, než zastavil hlídce německých a amerických vojáků, kterou požádal o politický azyl a možnost odcestovat do USA. Uhlíkova cesta za svobodou v "tanku svobody" se okamžitě stala mediální senzací a Uhlík i "tank" byli přepraveni do USA.
Po příjezdu do USA Václav Uhlík věnoval svůj tank muzeu Henryho Forda, kde byl vystaven několik desítek let. Nyní se však nachází ve sbírce neznámého soukromého sběratele.
