Indianapolis speciál: Čtyři různé zatáčky

Spojené státy americké si hýčkají sportovní fanoušky. V porovnání s evropskými motoristickými podniky jsou ty americké na samém vrcholu. Americký svět rychlých kol slaví každý rok dva svátky, únorový zahajovací podnik série NASCAR v Daytoně a květnový závod IndyCar série v Indianapolis. Mekka formulového závodění je událostí roku a spolu se zmiňovanou Daytonou a Super Bowlem amerického fotbalu je nejsledovanější sportovní akcí. Historie staré cihelny se datuje až do roku 1909, kdy Carl Graham Fisher se svými partnery založil společnost Indianapolis Speedway Corporation a ve stejnojmenném městě postavili legendu. Od té doby prošel ovál mnoha změnami, piloti se učili rozdílným jezdeckým stylům a vzrůstajícím rychlostem. Na první pohled se zdá, že Indianapolis není nijak rozmanitý a má čtyři stejné zatáčky, avšak opak je pravdou. Přestože všechny mají stejnou délku, poloměr i klopení, ve skutečnosti pro jezdce představují jiný problém a vyžadují odlišný přístup. Podrobným přehledem jednotlivých zákrut nás provede vítěz Indianapolis 500 z roku 2004, Buddy Rice.   ZATÁČKA 1 - Slepá ulička Lemující zeď se zdá být nekonečně dlouhá a tribuny jsou všude okolo, takže při vjezdu do ní se velmi setmí. Díky uzavřeným tribunám se v těchto místech víří vítr. Před první zatáčkou je lehká vyvýšenina a přestože působí jako rovná zatáčka, má hromadu malých nerovností, které mohou auto rozhodit. Při mém debutu v roce 2003 jsem startoval hodně vzadu. Míříte do ní a všude kolem vás lítá špína, prach a vaše oči slzí. Nacházíte se v obrovské turbulenci. Helio Castroneves vede úvodní kola 91. ročníku Indianapolis 500 Tribuny plné diváků se nacházejí po obou stranách, takže z pohledu jezdce je zatáčka nějakou chvíli schovaná, teprve těsně před nájezdem se objeví celá. Nejrizikovější je start, jelikož celé pole je seřazeno po trojicích v jedné řadě a často tak i najíždějí do první zákruty. Mnohokrát zde došlo k vážným haváriím. ZATÁČKA 2 - Optický klam Někdy ji můžete projet na plný plyn, záleží na směru větru. Je docela zábavná. Připadá vám, že zatáčíte příliš brzo a ona se zkracuje, ale není tomu tak. Když z ní vyjedete dobře, s větrem za zády zamíříte k třetí zatáčce. Tréninkové dny roku 2004 Druhá zatáčka oválu nikdy nezpůsobovala jezdcům příliš problémy. Krátká rovinka směřující k druhé zatáčce nedává prostor si oddychnout, nicméně s dobrou ideální stopou se nemůže nic pokazit. ZATÁČKA 3 - Přistávací plocha Třetí zatáčka je druhá nejrychlejší a nejtěžší. Rovinka je velmi dlouhá a většinou vás vítr tlačí do zad, takže nájezd do ní je extrémně obtížný. Každým dnem se mění podmínky, na tomto místě vidíte většinu havárií. Nachází se zde tři až čtyři hrboly. Její unikátnost spočívá ve velikosti. Máte tam nájezd do pitlane a vidíte ji celou. Je v ní prostor pro chyby a předjížděcí manévry. Efektivní podívaná pro diváky v podání Marca Andrettiho Na vozy nepůsobí ve třetí zatáčce negativní vlivy a pokud má monopost dobře nastavenou aerodynamiku, přítlačné síly pomáhají lepšímu průjezdu. ZATÁČKA 4  - Dobrý posudek Přesun z té jednodušší na nejtěžší, dříve byla nejjednodušší. Nejsem si jist proč, ale mnoho lidí to tvrdí. Po výjezdu z boxu ji většinou můžete projet na plný plyn, ale v kvalifikaci a závodě je to obtížnější. Když máte problémy tady, máte je všude. Plné ochozy fanoušků u poslední zatáčky Poslední zatáčka je nejdůležitější, při správném výjezdu mají jezdci rychlost na dlouhou rovinku a do dalšího kola. Někteří piloti vjezd do ní nesprávně posuzovali a při výjezdu škrtaly monoposty o zeď. Indianapolis je jedním z mála oválu, kde se většinou jezdí na plný plyn. Jedinečnost podniku spočívá v dlouhé sérii kvalifikací a ve startovním roštu. Nikde jinde se totiž neseřazuje po trojicích, v tom drží privilegium pouze Indianapolis.