Mýtus první: jako spolujezdec viníka nehody nemám na odškodnění nárok
Lidé si velmi často myslí, že pokud dobrovolně sedli do auta s člověkem, který nehodu zavinil, nemohou na odškodnění pomýšlet. To samozřejmě není pravda – spolucestující je oběť nehody, stejně jako třeba řidič nabouraného auta. „Naší klientkou byla paní, která se velmi vážně zranila při nehodě, za kterou byla podle soudů zodpovědná její kamarádka, která řídila. Na výši odškodnění to ovšem nemělo žádný vliv a paní tak zranění alespoň zčásti kompenzovala částka přesahující 1,8 milionu korun,“ dokazuje Tomáš Beck ze společnosti Vindicia.
Mýtus druhý: pokud nemá viník povinné ručení, odškodnění se nedomohu
Myslíte si, že pokud nemá viník povinné ručení, nemáte šanci domoci se spravedlnosti a adekvátní kompenzace? Pletete se, možnost tu samozřejmě je. V tomto případě se odškodnění uplatňuje u České kanceláře pojistitelů. Následně ČKP refunduje plnění na viníka. Další vymáhání peněz na bourajícím řidiči už ale poškozeného nemusí zajímat, na jeho účtu už částka je.
Ilustrační foto | foto: pixabay.com
Mýtus třetí: nárok na odškodnění má jen samotný zraněný člověk
Následky nehody nedopadají jen na člověka, který byl přímo zraněn, ale často i na jeho nejbližší, typicky rodinu. Ta se tak může potýkat například s dočasnou ztrátou hlavního živitele, rostou jí náklady na cesty za zraněným do nemocnice, druhý partner se často musí starat o děti, takže vzniká další výpadek příjmů. „České zákony na tuto situaci myslí a o adekvátní odškodnění se tak mohou hlásit i členové rodiny, které nehoda zasáhla,“ říká Beck. Na patřičnou kompenzaci má rodina nárok i v nejsmutnějších případech, tedy pokud její člen při nehodě zemře.
Mýtus čtvrtý: odškodnění se týká jen fyzických následků
Dopravní nehoda nemá vliv jen na fyzické zdraví. Často bohužel postihuje i psychiku, která se mnohdy s následky potýká déle, než trvá samotné léčení úrazu. „Není neobvyklé, když oběti dopravních nehod trpí úzkostmi, depresemi, nebo se začnou bát jezdit autem, v horším případě cestovat. To má jednoznačně dopad na kvalitu jejich života, a tím pádem vzniká nárok na odškodné,“ zdůrazňuje Beck.
Mýtus pátý: pojišťovna a posudkový lékař pracují ve prospěch zraněného
Lidé, kteří se ve věci odškodného plně spolehnou na pojišťovnu a posudek ošetřujícího lékaře nebo smluvního lékaře pojišťovny, mnohdy spláčou nad výsledkem. „Je třeba si uvědomit, že pojišťovna do značné míry hájí své zájmy, nikoliv zraněného. Z našich statistik vyplývá, že člověk, který plně věří posudku lékaře, získá v průměru jen pětinu toho, co jako odškodné stanoví soudní znalec na nemateriální újmu. Soudní znalci totiž vychází z aktuálních Metodiky Nejvyššího soudu a výši odškodného stanoví i na základě faktorů, které pojišťovna obvykle odmítá,“ říká Beck.
Mýtus šestý: kdo sedne k opilému řidiči, ten si za problém může sám
„V praxi se setkáváme s rozšířenou představou, že kdo si sedne do vozu s opilým řidičem, ten se na zranění při nehodě výrazně podílel a na odškodnění nemá nárok. I to je ale omyl,“ uvádí Beck. Pravidla v tomto případě skutečně zohledňují to, že šel poškozený osudu svým způsobem naproti. Dochází však jen ke zkrácení odškodnění, na které má zraněný nárok, nikoliv k úplnému zamítnutí nároku.
Ilustrační foto | foto: pixabay.com
Mýtus sedmý: kdo není zaměstnanec, nemá nárok na ušlý příjem
Osoby samostatně výdělečně činné dobře vědí, jaký výpadech v příjmech může znamenat už jen vážnější chřipka. Často přitom netuší, že ačkoliv nejsou v zaměstnaneckém poměru, i tak mají nárok na ušlý příjem. Stanovuje se nejčastěji na základě daňového přiznání dvou let minulých. Mohou se také doložit objednávky, smlouvy, kontrakty, které byly zrušené z důvodu zdravotních komplikací spojených s autonehodou.
